Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přírodní poměry (Jan Klápště - Středověké osídlení Černokostelecka 1978)

Naše možnosti při pokusech o rekonstrukci středověkých přírodních poměrů značně omezuje nejistota v hodnocení některých důležitých faktorů. Neúplnost odpovědí je ještě prohlubována, nejsou-li k dispozici důkladnější analýzy přírodních podmínek. To platí i o Černokostelecku. Vždyť v Čechách např. zůstává stále ojedinělým příkladem bohatství údajů, které lze získat podrobným geograficko-ekologickým rozborem, studie Z. Smetánky (1973a) o Karlíku u Dobřichovic. Při regionálním hodnocení určitou pomoc skýtá zvýšený důraz na relativní charakteristiku, spočívající ve srovnávání nynější charakteristiky studovaného území a okolních regionů. Vyhýbáme se přitom přímé závislosti na rekonstrukci středověkých přírodních poměrů a můžeme podstatně přispět k pochopení sídelního vývoje.

Podle horopisného členění náleží území mezi Říčany a terénním zlomem u Ždánic k S části Středočeské pahorkatiny, k pahorkatině Mnichovické. Morfologicky je určeno jako mírně zvlněná krajina s relativně hlubokými zářezy místních vodotečí. Prochází jím rozvodí mezi Labem a Sázavou, probíhající při spojnici Mukařov 433 m n. m. - Vyžlovka 432 m-Kostelec n. Č. lesy 429 m: : Do Labe odtud odtékají potoky Bušinec, Šembera, Jalový a přítoky Bylanky, do Sázavy především potoky Jevanský a Nučický. Z tabule skloněné k Labi (Český Brod 222 m) se zvedají jen menší kopce a hřbety, ale k J přivrácená.část (Sázava u Chocerad okolo 300 m) je členitější a morfologicky pestřejší. Zvlášť členité je území JZ od Jevanského potoka, dosahující i výšek přes 500 m n. m. Zde se také setkáváme s periglaciálními jevy, na některých plošinách jsou např. roztroušeny mohutné žulové balvany (Švančara - Samek 1959). Plošiny v celém území bývají zamokřené, opět zvláště v sázavském povodí. Hranice průměrných ročních srážek 600mm se kryje s rozvodím. Jih je i klimaticky drsnější. (Souhrnně o přírodních poměrech na Černokostelecku. Rakušan 1970.) Západní díl území tvoří říčanská žula, nejsevernější výběžek středočeského plutonu. Snadno větrá a vytváří tak eluvium silné průměrně jeden až dva metry. Často je překrývá jen tenká vrstva kyselé půdy. Východně až k terénnímu zlomu u Ždánic se rozprostírá černokostelecký permokarbonský ostrov, zčásti překrytý cenomanskými kaolinitickými a jílovitými sedimenty (obr. 1; podrobněji suk 1959). Při hodnocení půdních podmínek narážíme na rozdílnost předpokládaných požadavků středověkého zemědělství a moderních pedologických kritérií. Navíc v našem případě dostupné pedologické mapy mohou sotva pomoci hlubšímu poznání pro svou přílišnou obecnost. Dílčí orientaci poskytují údaje tereziánského katastru. Půdu černokosteleckých vesnic vesměs zařazují do dvou nejnižších tříd s výnosem jako trojnásobkem či dvaapůlnásobkem výsevku. Použitelnost údajů tereziánského katastru při studiu středověkého osídlení však ještě postrádá dostatečné kritické ověření (cenné regionální srovnání Zápotocký 1977). Nízké výnosy půd na Černokostelecku dokumentuje i urbář Zlatá kniha, sepsaný v 1. 1673-1677 (Kudelásek1952, 35).

Bezprostřední vliv na středověké osídlení mělo složení vegetace, které ostatně odráží celkovou charakteristiku přírodních poměrů. Základ našim úvahám poskytuje geobotanická klimaxová rekonstrukční mapa, která je pokusem o rekonstrukci vegetace před význačnějšími lidskými zásahy, za klimatických podmínek obdobných dnešním (Mikyška a kol. 1968; 1972). Její použitelnost má své meze, podle slov autorů jí přísluší charakter propracovaného generelu (Mikyška a kol. 1968, 17). Při zpětné projekci vegetačních jednotek si navíc nejsme jisti s náležitým doceněním případných klimatických změn a jejich vlivu na složení vegetace (cf. .Štěpánek 1968, 426n.). Při veškeré nezbytné opatrnosti je pro nás geobotanická mapa velmi cenná. Je založena na shrnutí přírodních podmínek, o nichž nám tak podává ucelenou představu (jako informativní syntéza naší vegetace v jejich kauzálních vztazích k hlavním krajinným prvkům fyzikálně-geografickým, geologicko-pedologickým a klimatickým - Mikyška a kol. 1968, 21n.). Velmi poučný je globální vztah rekonstrukčních vegetačních jednotek a staroslovanského osídlení. To zaujímá na geobotanické mapě převážně území dubohabrových hájů, rozšířených v teplejších úrodných částech Čech (nížinný a pahorkový stupeň, teplý a mírně teplý okrsek, půdy typu hnědozem). Dubové habřiny; snadno mýtitelné, vhodné i pro pastvu, představovaly pro osídlování nejvýhodnější jednotku (Smetánka 1963, 41; Štěpánek 1968, 422; jejich celkové rozšíření v Čechách zeman 1976, mapa 4). Mezi Říčany a Kostelcem n. Č. lesy vybíhá do dubové habřiny acidofilní doubrava (obr. 2). Okrsky jejího rozšíření jsou ve srovnání s dubovými habřinami hospodářsky slabší až slabé, pokrývají chudé půdy. V menším rozsahu jsou na Černokostelecku rekonstruovány květnaté a bikové bučiny. Prvé jsou ekologicky velmi plastickou jednotkou, rozšířenou spíše v územích s výrazným terénním reliéfem, často bývají na svazích. Bikové bučiny obvykle tvoří přechod mezi acidofilními a květnatými bučinami. - Alespoň na okraj připomeňme i odlišné názory na druhové složení černokosteleckých lesů ve středověku (Pokorný 1957; Honl 1963, 181). Společný je jim předpoklad výrazného podílu jehličnatých dřevin. Posouzení tohoto problému a zjištění míry jeho překonání geobotanickou mapou je úkolem příslušných specialistů.

Při shrnutí charakteristiky přírodních poměrů území mezi Říčany a terénním zlomem u Ždánic jsme v prvé řadě oprávněni konstatovat, že jde o území pro zemědělství méně výhodné - ve srovnání s pražskou oblastí, Pošembeřím a Kouřimskem. Sledované území však není uvnitř jednotné. Stýkají se v něm dva rozdílné geologické útvary podmiňující rozdíly v důležitých faktorech přírodních podmínek. V rovnoběžkovém směru tvoří předěl rozvodí Labe a Sázavy. V několika ukazatelích skýtá část přivrácená k J méně příhodné podmínky. Význam těchto vnitřních rozdílů dovolí posoudit teprve jejich dlouhodobá konfrontace s poznatky o sídelním vývoji.

Východiskem jsou mapy staroslovanského osídlení - Kudrnáč 1963, Sláma 1967. Mezi pražskou sídelní oblastí a Kouřimskem s Pošembeřím je staroslovanské osídlení řídce doloženo v pásmu podél Labe a při Sázavě (zde doplnění Bubeník 1970; k dynamice vývoje staroslovanského osídlení ve V části středních Čech Sláma 1967). V takto vymezeném prostoru jsou sídelná doklady velmi řídké, zatím v něm byly do staroslovanského období datovány jen tři lokality (Kudrnáč 1963). Jejich počet nebyl rozšířen ani při dosavadním povrchovém průzkumu Černokostelecka. Jistě, mapy archeologických nálezů jsou spjaty se stavem bádání~a s jeho rozvojem mohou doznat i podstatná doplnění (jednotlivým příkladem jsou Běchovice, Vencl 1973). Přitom však již obě využívané mapy nesporně a přesvědčivě ukazují, že okolí Kostelce n. Č. lesy patřilo v celém staroslovanském období k pomeznímu hvozdu mezi pražskou a kouřimskou sídelní oblastí.

Zaniklé sídliště v Březí na výšině kolem kostela sv. Bartoloměje (Píč 1909; 390) zařadil J. Kudrnáč na sklonek doby hradištní a do doby ještě mladší, M. Šolle datoval sběr T. Kaliny do 12. a na počátek 13. stol. (Kudrnáč 1963, 214; nálezová zpráva v AÚ ČSAV čj. (dále jen NZ) 2488~61; M. Šolle, NZ 7864~62). Časové zařazení lokality na základě sběrů T. Kaliny, N. Maška a J. Klápště souvisí s datováním vzhůru vytaženého okraje (viz kap. 5.~.). Ve sběrech je zastoupen velký vzhůru vytažený okraj (výška vytažení 2 až 2,5 cm) spolu s malými formami téhož okraje. Přes trvající nejasnosti při datování počátků vzhůru vytaženého okraje nelze zatím tento sběr jako celek klást před počátek 13. stol. Podle dosavadních opor je dokonce pravděpodobnější datování až do 2. poloviny 13. stol.

V Mukařově bylo v r. 1890 při stavbě nynějšího kostela odkryto 11 koster, u jejichž lebek se nacházelo větší množství esovitých záušnic; z nichž však část byla rozebrána již při nálezu (Niederle 1892). Dvě záušnice jsou kresebně dokumentovány v pozdější Niederlově studii (1894, fig. 267 a 269). Prvá z nich je spletena ze dvou drátů (s~ 45 mm), druhá je jednoduchá a její prostý konec je provrtán (~ 50 mm). Ve sbírkách Národního muzea je k Mukařovu vztahováno devět záušnic. Podle popisu L. Hájka (NZ 2056~58) k nim patří šest jednoduchých záušnic s rozměry od 68~71 do 49~53 mm, z nichž tři mají prostý konec provrtaný. Další dvě záušnice jsou z dvojitého krouceného drátu, mezi nějž je vsunut další drát, napodobující perličkovitý-filigrán (61 ~72; druhá je ve zlomku). Poslední záušnice je opět prostá s rozměry 29~31 mm. Všechny záušnice spojované s Mukařovem lze shodně datovat k horní hranici časového výskytu tohoto šperku, do 12., případně až 13. stol. (Krumphanzlová 1974, 49-57). Na okraj připomeňme, že v současnosti je prokazována možnost přežívání záušnic střední velikosti až do 2. poloviny 13. stol. (Smetánka 1973b, 482). Zatím nám však zůstává nejasná míra tohoto jevu, uniká nám totiž celkový poměr mezi nálezy datovanými podle hodnověrných opor a záušnicemi zařazenými jen volně per analogiam.

Doubravčické hradiště, ležící na J periférii sídelní aglomerace v Pošembeří, je zkoumáno AÚ ČSAV od r. 1961 především i jako jedno z nejstarších dosud známých staroslovanských opevněných sídlišť v Čechách (Kudrnáč 1967; souhrnná informace Beranová - Smetánka - Staňa 1975, 157-158). Z lokality pochází i časně slovanská keramika (,2'eman 1976, 120). Dovnitř někdejšího pomezního hvozdu je tedy vysunuto významné sídliště s archaickým osídlením. Současné osídlení v okolí zatím neznáme, ovšem v lesích, v nichž se nachází i doubravčické hradiště, je jen nepatrná pravděpodobnost lokalizace sídliště neprojevujícího se terénními relikty. Prakticky možná je jen jeho registrace při náhodném narušení. Zánik opevněného sídliště v poloze Staré (Pusté) Zámky u Doubravčic je J. Kudrnáčem kladen do 2. poloviny 9. stol. - K celkovějším soudům musíme vyčkat ucelené publikace výsledků výzkumu (důležité poznámky k úvahám o úloze lokality přinesl ~. Sláma 1977, 72).

Známý rozsah staroslovanského osídlení dovoluje ve studovaném území předpokládat jen nečetné izolované sídelní buňky (cf. např. Sláma 1974, 40n. s lit.): Nálezy z Březí a Mukařova můžeme datovat jen do širšího chronologického rámce, v němž by mohly příslušet i k nejstaršímu období osídlení, které na Černokostelecku soustavně studujeme. Předpoklad sporadického pronikání staroslovanského osídlení na Černokostelecko je přitom ale zcela logický. Vždyť toto území sousedilo se sídelními komorami s intenzívním osídlením. Že k takovému průniku mohlo docházet i od J či JV snad naznačuje nález jednoduché bronzové záušnice z Konojed (~ 26~22, ~ drátu 2 mm; nález z r: 1938 v M Kostelec n. Č. lesy, č. přír. 747~72, 5166).

Vymezení studované oblasti je nezbytné ve dvou stupních. Po charakteristice území někdejšího pomezního hvozdu jako celku byla totiž vybrána užší soustavně studovaná část. Vynutila si to zejména povaha nejdůležitější aplikované metody, povrchového průzkumu. Jedině poznáváním užší oblasti mohla být poměrně brzy získána představa o vývoji středověkého osídlení Černokostelecka. V podrobnějším studiu jsem se proto soustředil na deset katastrů v jádru území mezi Říčany a Kostelcem n. Č. lesy: Mukařov - Žernovka - Louňovice - Masojedy - Doubravčice - Štíhlice - Vyžlovka - Kozojedy -Jevany - Kostelec n. Č. lesy. Nacházela se v nich řada již známých středověkých sídlišť; jsou v nich zachyceny i části všech čtyř dílů, z nichž se širší oblast skládá z hlediska podrobnější charakteristiky přírodních poměrů. Dosažené výsledky dovolují uvažovat o nejvýhodnějším způsobu rozšíření dosavadní krajinné sondy.

 

Náhledy fotografií ze složky GEOLOGICKÁ MAPA ČERNOKOSTELECKA

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA