Jdi na obsah Jdi na menu
 


PŮVOD RYBNÍKŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH
Jiří Andreska, Rybářství a jeho tradice - 1987

"Může být podán nějaký jiný, větší a bezpečnější důkaz o rybnících než to, že nejen proslavují skvělým majetkem své majitele, ale že povznášejí i měřiče a porybné z poddanství a neurozenosti k svobodě a k svobodnému rodu?"

Jan Dubravius

 

 

Nejslavnější kapitolou našeho rybářství je výstavba rybníků. Starobylost a evropská proslulost českého rybníkářství vyvolává celou řadu zajímavých otázek - kdy a jak naše rybniční hospodářství začalo, jak daleko do minulosti zasahuje jeho historie, jak se kdysi dávno na rybnících hospodařilo. Úvodem je třeba říci, že žádné přesné zprávy o počátcích rybničního hospodářství u nás nejsou známy. Musíme se smířit s tím, že všechny úvahy budou jen více nebo méně pravděpodobnými teoriemi a dohady, které se jen tu a tam podaří upřesnit některými poznatky ze starých archiválií.

Staří letopisci se ve svých spisech nezabývali zbytečnými podrobnostmi. Psali hlavně o světcích, panovnících, válkách a podivných úkazech na nebi. O tom, kdo první přinesl do českých zemí násadu kapra, nám nezanechali ani tu nejmenší zprávu.

Z dějin našeho rybníkářství již mnoho vstoupilo do obecného povědomí. Jsou to hlavně osoby a události ze 16. století z období renesance. Právem se toto období nazývá zlatým věkem českého rybníkářství. Je to doba ozdobená jmény našich největších rybníků a také našich nejslavnějších rybníkářů-Štěpánka Netolického, Jana Dubravia a Jakuba Krčína z Jelčan.

Historické počátky našeho rybníkářství jsou však mnohem starší. Zájem o jejich poznání se poněkud ztrácí ve stínu slavného 16. století. Snadno zjistíme, že Jakub Krčín byl vlastně poslední rybníkář, který v Čechách ještě rybníky stavěl, a jeho slavný Rožmberk, postavený u Třeboně v letech 1586-1592, je poslední stavbou z klasického období českého rybníkářství.

Před čtyřmi stoletími, kdy Krčín žil a stavěl, existovaly v Čechách a na Moravě rybníky už 500 let. Byly tedy o 100 let starší, než jsou Krčínovy rybníky dnes. Z toho usuzujeme, že počátky rybničního hospodářství musíme hledat již v 11. století a možná i o nějaké desetiletí dříve. Z tohoto období se nám zachovalo velice málo písemných památek, a proto je každá, i sebemenší zmínka o rybníce velice vítaná a vzácná. Vycházíme proto i z nejistých zpráv.

Nejstarší zpráva pochází již z konce 10. století. V té době také existovala poblíž tehdejší Prahy, mezi několika jinými vesničkami a osadami, osada Rybníček. Jméno této osady, která se připomíná již roku 993, se zachovalo dodnes v názvu ulice Na Rybníčku poblíž Karlova náměstí. I když to není žádný přímý důkaz tehdejší, formy rybničního hospodářství, přece jen název ulice naznačuje, že tam nějaký rybníček asi musel být, když osadě poskytl její jméno. Rozhodně však lokalita musela být bohatá na vodu, protože hned sousední ulice se jmenuje V tůních.

Další zajímavou zmínku přináší Kosmova Kronika česká v dodatku o založení Sázavského kláštera. Zpráva se týká doby po roce 1034, kdy zemřel kníže Oldřich a nastoupil jeho syn Břetislav I. Tehdy daroval kníže klášteru mimo jiné "okolní zemi až k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup k lovení ryb, koupenou za 100 denárů, témuž opatu a jeho nástupcům pro spásu své duše k věčnému držení".

V dodatku ke Kosmově kronice o opatu Děthardovi, který tuto funkci vykonával v letech 1097-1133, se uvádí, že opět rozmnožil majetek kláštera o "lesy s horami i rovinami, s vodami i strouhami i s rybníky".

Jiný dodatek ke Kosmově kronice o založení třebíčského kostela (r. 1101 ) uvádí mezi vesnicemi darovanými kostelu též vesnici s názvem Rybník.

Je zajímavé, že zmínky o rybnících patřících Sázavskému klášteru nepřímo uvádějí, že šlo o rybníky již hotové a možná tedy i starší. Klášter je získal, ale rozhodně je sám nestavěl. To může znamenat, že rybníky nejstaršího založení nevznikaly jen na, půdě klášterní, ale též na pozemcích osob světských.

Také na Moravě vznikají rybníky velice záhy. Z roku 1087 jsou zaznamenána na statcích kláštera Hradiště u Olomouce dvě "vivaria piscium", která se jmenovala Vydoma a Tekalec.

Jiná starobylá zpráva, v literatuře častěji citovaná, je o rybníce na panství kláštera Kladruby u Stříbra. Je obsažena v takzvané kladrubské listině z roku 1115. Obvykle se však již neuvádí, že listina je padělkem, pořízeným ve 14. století, a tak nevíme, zda zmínka o existenci rybníka byla obsažena již v původní zakládací listině.

Z roku 1227 se zachoval dopis krále Přemysla Otakara I., ve kterém povoluje opatu premonstrátského kláštera v Louce u Znojma zakoupit zboží Lovětín a zřídit si tam rybníky v libovolném množství.

Uvedené zprávy nám umožňují alespoň trochu nahlédnout do nejstarších dějin našeho rybníkářství. S jistotou můžeme předpokládat, že v období od konce 10. století do první poloviny 13. století u nás existovalo mnohem více rybníků, než kolik se o nich zachovalo zpráv. Nebylo by však možné tvrdit, že ve 13. století byly rybníky již rozšířeny všeobecně. Jak uvádí v knize o dějinách rybníkářství na Moravě a ve Slezsku R. Hurt, "rybníky u nás chyběly ještě po většinu 13. století na převážné většině statků. V listinách domácího i cizího původu, v nichž se podává výčet majetku jednotlivých moravských klášterů ze 13. století, není o rybnících ještě ani zmínky. Rybníků takřka nebylo na statcích moravských i slezských cisterciáků, kteří podle stanov benediktinské řehole i podle příkazu svého řádu si měli opatřovati všechny potřebné věci pro živobytí prací vlastních rukou. A tato okolnost je víc než příznačná".

O původu našich rybníků byly vysloveny a napsány nejrůznější domněnky. Podle jedné z nich dospěli naši předkové ke stavbě rybníků sami, když přechovávali nalovené říční ryby v uměle upravených nádržích. Ryby se v tomto nedobrovolném zajetí vytřely, a tak byla naznačena možnost umělého chovu. Jinde se uvádí, že znalost rybničního chovu ryb k nám přinesli klášterníci, kteří byli povoláváni v 11. a 12. století. Přicházeli z jižní a západní Evropy, budovali kláštery a v mnoha případech kolonizovali lesnaté oblasti země.

Co se týče původu hlavního obyvatele rybníků - kapra, zůstává nepopiratelnou skutečností, že kapr vždycky byl a zůstal dodnes nejdůležitější rybou v rybníce. Všemi svými vlastnostmi, to znamená svým nárokem na klidnou a prohřátou vodu, rozmnožováním v rybniční vodě, potravou, odolností při lovu a dopravě a konečně kvalitou masa, je kapr nejvhodnější rybou pro umělý chov. Zavedení kapra do umělého chovu bylo největším rybářským objevem všech dob. Tento objev však nemohl být učiněn v Čechách, protože v labském říčním systému v době poledové nikdy nežila žádná přírodní forma kapra. Kulturní formy kapra byly nezávisle na sobě vychovány v Číně a v jihozápadní Evropě.

V Číně je tradice chovu kapra starší než v Evropě a trvá jíž dvě tisícíletí. Je zajímavé, že v Číně se kapr chová jako ryba doplňková a přisazuje se do rybníků k amuru bílému, amuru černému a dvěma druhům tolstolobiků.

Předkem evropské kulturní formy kapra byl s největší pravděpodobností kapr ze středního a dolního toku Dunaje. Tožnost jeho umělého chovu nejpravděpodobněji objevili dunajští rybáři, kteří lovili nejen v hlavním toku Dunaje, ale především v jeho říčních ramenech a přilehlých jezerech. Tak se mohlo stát, že se ulovení kapři vytřeli v uměle upravených nádržích a jejich plůdek bylo možné dále chovat. Od říčních rybářů z Dunaje patrně převzali znalosti o chovu Římané, pro které byl vítaný každý přínos do jejich lahůdkové kuchyně. V rybnících starého Říma tak zřejmě vlivem změny životního prostředí vzniká evropská kulturní forma kapra, která se od svého divokého předka liší jen nepatrně. Protáhlý tvar těla se stává o něco vyšší a hlava o něco menší. V této podobě se kapr šířil postupně do dalších zemí.

I u nás můžeme s jistotou předpokládat, že slovo rybník od počátku znamená rybník pro chov kapra. Zdá se to samozřejmé, ale pro úvahu o původu rybničního hospodářství je to velice důležité. V našich přírodních podmínkách by snad mohly vzniknout jen rybníky pro lína, cejna, plotici nebo štiku. I když vývoj přinesl v malém rozsahu i specializované chovy našich autochtonních ryb (například bývaly rybníčky určené jen pro mřenku nebo jen pro lína), objevují se tyto chovy mnohem později, prakticky až v 16. století. Také první pstruhové rybníky vznikají až v této době.

Kapr k nám byl dovezen již jako vyspělá kulturní forma. Byla to první ryba zavedená uměle do našich vod. Není na tom nic divného. Podobně se kdysi šířila a podnes šíří všechna domestikovaná zvířata, osiva kulturních rostlin, a tím i celá lidská kultura.

Zavádění (introdukce) kapra muselo nutně mít i svoji technickou stránku. Představme si, že si chceme založit svůj vlastní malý rybníček někde na chatě nebo u rekreační chalupy. Předpokládejme, že máme kousek vhodného pozemku s přítokem vody. Rozhodně nemůžeme začít tím, že si přineseme na zahradu konev plůdku. Nejprve bude třeba se někde s chovem alespoň trochu seznámit a důkladně si prohlédnout rybniční stavbu. Teprve pak si můžeme postavit vlastní rybníček, napustit ho vodou a vyzkoušet hráz. Až bude všechno v pořádku, dovezeme první kapříky. Podobně jistě postupovali i naši předkové. Napřed musela být znalost a zájem, potom stavba a nakonec nasazení ryb.

Nevíme ještě, zda první chovy kapra u nás zavedly přímo kláštery. Rozhodné se jim však mnoho věnovaly a šířily znalost rybničního hospodářství po celé zemi. Měly k tomu svůj zvláštní důvod - potřebu postního pokrmu. V té době bylo postních dnů do roka velmi mnoho a představa vonícího kapra byla jistě velice vábná.

Nyní již také víme, že naše nejstarší rybníky nemůžeme hledat mezi slavnými díly velkolepých rybničních soustav. Našli bychom jen malé nenápadné rybníčky někde v lukách, snad na pozemcích někdejších klášterních panství. Jejich původ již nebude pravděpodobně spolehlivě vysvětlen. Každý z těchto neznámých drobných rybníků, které tak jedinečně zdobí naši krajinu, může být jedním z našich nejstarších rybníků.

Nejstarší přesně zaznamenaná zpráva z našich zemí se týká rybníka Opatského (nyní Branského), který založil na místě starého konventu kláštera ve Ždáru n. S. opat Vinrich z Waldsas v roce 1263. Zde je třeba připomenout, jak složitými cestami prošla historie rybničního hospodářství. Cisterciácký klášter ve Ždáru byl založen v roce 1252 mnichy z kláštera Nepomuckého. Klášter u Nepomuku byl založen asi o 100 let dříve, roku 1144. Měl na svých pozemcích rybníky velice staré, vzniklé zřejmě v době výstavby kláštera v druhé polovině 12. století. Rybník v obci Klášter existuje podnes. Nepomucký klášter založili mniši z kláštera v německém Ebrachu (u Norimberka) a bylo by zajímavé vědět, zda i tento klášter měl již své rybniční hospodářství.

Z častých zmínek o rybníkářství klášterů by snadno mohl vzniknout dojem, že nejstarší rybníkářství bylo převážně jejich dílem. Je to však jen tím, že se o klášterních majetcích zachovalo více písemných zpráv. Kláštery dostávaly od panovníků velké příděly pozemků, které často ještě narůstaly různými dary, a všechen získaný nemovitý majetek si dávaly písemně potvrdit.

Během dalšího vývoje dosáhlo české rybníkářství v počtu rybníků i produkci kaprů prvního místa v Evropě. Co asi vedlo k tak jedinečnému rozmachu našeho rybníkářství? Vysvětlení se hledalo v malých rozměrech našich řek a v poměrném nedostatku místních říčních ryb. Rybáři nemohli stačit zásobovat obyvatelstvo, zvláště v rostoucích městech. Za příčinu se pokládalo i to, že v naší zemi, na rozdíl od všech našich sousedů, zcela postrádáme velká nížinná jezera. Naše země je poměrně odlehlá od zdrojů mořských ryb. I v tom lze hledat příčinu výstavby rybníků. Postupně se však ukázalo, že skutečná příčina nebyla ani v jednom z těchto jevů. Říčních i mořských ryb u nás totiž býval vždy dostatek. Nabídka většinou převyšovala poptávku a rybáři někdy ani neprodali svůj úlovek.

Středověké i pozdější rybářství usilovalo především o kvalitu. Konzumentům nešlo o jakoukoli rybu. Příliš kostnaté a jinak chuťově podřadné druhy říčních ryb naši předkové odmítali právě tak jako dnes i my. Sotva kdy si někdo koupil plotici, parmu nebo bolena. Zájem byl hlavně o nejlepší druhy ryb-lososa, pstruha, štiku, okouna a pochopitelně o kapra. Kapr se pokládal všeobecně za nejchutnější rybu a dostával přednost i před pstruhy a lososy, Právě proto nelitovaly kláštery, panství a města vysokých a stále rostoucích výdajů na stavby dalších rybníků. Tehdejší hospodáři si dovedli dobře spočítat, za kolik let se jim náklady vynaložené na rybniční stavbu vrátí z prodeje kaprů a kolik jim pak bude rybník ročně vynášet.

Za starých časů se používaly pro rybníky dva různé názvy. Starší stav (latinsky obstaculum) a novější rybník (piscina). Nevíme jistě, zda byl mezi nimi nějaký technický rozdíl. Je možno předpokládat, že stavy byly pouhým přehrazením toků bez vypouštěcího zařízení. Tuto domněnku by však bylo třeba nějak doložit, nejlépe dochovanou stavbou "stavu". Už to, že se "stav" bez výpusti nikde nezachoval, nasvědčuje, že nejspíše jde jen o vývoj názvu. Starší termín stav se zachoval jako živý termín v polštině a znamená totéž, co u nás rybník.

Od poloviny 14. století zpráv o zakládání rybníků přibývá. Nových rybníků přibývalo tolik, že je možné toto období označit za další významnou fázi rozvoje rybníkářství. Hospodářské tendence doby Karlovy vedly i k nákladným stavbám rybníků. Zdokonalila se stavební technika. Rybníkáři se odvážně pouštěli do velkých staveb. Dokladem toho jsou některé rybníky z té doby:jihočeské Dvořiště a Holná, na severu Čech Velký rybník u Doks, známější pod novým názvem Máchovo jezero. Karel IV. zaváděl stavbu rybníků ze státních prostředků a nařizoval je stavět i městům, feudálům a církvi, aby, jak se uvádí ve starých zakládacích listinách, "království naše rybami a vodními parami oplývalo".

Ve 14. století dosud rybníkářská stavební činnost nezasáhla do těch oblastí, které později prosluly jako hlavní oblasti rybníků. V této době bychom ještě nenalezli rybníky na rovinách Pardubicka, Budějovicka nebo Třeboňska. Stavební technika se vyvíjela pomalu a všeobecně lze říci, že směřovala od menších staveb k větším. Rybníkářství vznikalo ve svých počátcích častěji v pahorkatinách, kde bylo možné pouhým pohledem na vhodné údolí si představit ihned nový budoucí rybník v jeho velikosti i tvaru. Teprve později se začaly stavět rybníky i v úrodných nížinách. Mělo to své dobré důvody. Pokud rybníkáři ovládali pouze stavbu menších rybníků, museli je umístit na malé toky ve sklonitém terénu, kde dosáhli i při malých rozměrech hladiny potřebnou hloubku, při které ryby v zimě pod ledem nezahynuly. Postupně se stavěly stále větší a větší rybníky. Musely se však umístit do rovinatých nížin, kde pro zaplavení rozsáhlého území stačila nízká hráz.

Se změnou umístění a velikosti rybníků souvisela i řada dalších podmínek. Oba typy rybníků měly své výhody i nevýhody. Starší rybníky v členitějším terénu pahorkatin obvykle byly na malém povodí. Ohrožení povodněmi proto bylo menší. Okraje nezarůstaly rákosím. Byly však hlubší, chladnější, méně úživné, a proto v nich ryby rostly pomaleji.

Nové velké rybníky byly úrodnější, na vhodnějších půdách, mělké a teplé. V takových rybnících se lépe množilo drobné vodní živočišstvo, plankton, a kaprům se zde proto lépe dařilo. Mělčiny těchto úrodných rybníků však snadno zarůstaly rákosem a po několika desetiletích se musel nový rybník nákladně zbavovat vodních porostů. Dokonce se stávalo, že málo hluboký rybník zarůstal tak rychle, že ho rybáři raději nechali úplně zarůst a zaniknout.

Rybníky v rovinatých nížinách ležely obvykle na větším povodí a byly proto více ohroženy povodněmi. Proti tomu bylo nutné stále zdokonalovat stavební techniku. Přebytečnou vodu odváděli rybníkáři bezpečnostními přepady. Také se stavěly rybníky i zcela mimo vodní toky a voda se k nim přiváděla důmyslnými náhony.

Postup do úrodných rovin měl rozhodující význam pro zvyšování výnosu. Postupně se získaly důležité technické i chovatelské poznatky, které se později, hlavně v druhé polovině 15. století a v 16. století, využily k zavedení rybniční velkovýroby.

Ještě v dnešní době můžeme vidět u starých rybníků, postavených již v předhusitském období, významnou technickou podrobnost. Bývá to nápadně krátká hráz. Staří stavitelé si vybírali v terénu ta nejpříhodnější místa, rozsáhlé kotliny, ze kterých odtékala voda úzkým údolím. V jižních Čechách je tento způsob založení hráze nápadný zejména u rybníka Žárského, Dvořiště, zal. 1479, Vlhlavského a Voleška. Pozdější stavitelé se dostávali do stále obtížnějších podmínek, kdy už nebylo možné postavit rybník tak levně a výhodně. Tento vývoj dospěl místy tak daleko, že nakonec už nebylo kde stavět, a tím se výstavba ukončila.

Svůj vývoj prodělala i technika chovu kapra. Rybniční hospodářství zůstávalo v 11.-14. století stále na úrovni malovýroby. Rozhodující přitom nebyla velikost rybníků, ale užívaný výrobní způsob. V druhé polovině 14. století zde již byly některé skutečně velké rybníky. Připomeňme si jen jihočeské Dvořiště anebo severočeské Máchovo jezero. Technika chovu kapra byla v té době vlastně již zastaralá.

Starý způsob chovu se označuje jako kumulativní metoda. Jiné a možná přiléhavější označení je divoký chov. Při tomto chovu se rybník nasadil matečnými kapry, kteří se vytřeli a zůstali s plůdkem v rybníce až do jeho vyspění, tj. 5 až 6 let. Dovedeme si představit, jak to v takovém rybníce asi vypadalo. Generační kapři se každým rokem znovu vytřeli a rybník se plnil různými ročníky plůdku, který si postupem let stále více konkuroval ve sběru potravy. Byl proto stále hladový a špatně rostl. Do rybníků se vždy dostaly plevelné ryby, které se zde mohly pět let nerušeně množit. Velké množství drobných ryb se neobešlo bez vydatného přisazování štik. V mnoha případech se rybářům jistě podařilo jejich počet správně odhadnout a nasadit. Pak štiky spotřebovaly plevel a přebytečný plůdek. Tím se zlepšil stav potravy pro kapry a hospodářský výsledek byl dobrý. Také se však často stávalo, že štiky v rybníce převládly a nakonec samy rozhodly o hospodářském výsledku. Podíl štik býval při výlovech velký. Někdy dosahoval až 50 % a jsou známy i případy, že se vylovili jen generační kapři a velké štiky. Vše ostatní zmizelo v jejich útrobách.

Tato metoda byla velmi primitivní. Život a vývoj ryb byl z větší části ponechán přírodě a hospodářský výsledek byl velmi nejistý. Roční výnos z 1 ha tehdejší produkce se dnes odhaduje asi na 20 až 30 kg, což je přibližně jedna desetina dnešních výnosů.

Pokrok se ve středověku šířil pomalu. Po dlouhých 300 let měli rybáři lepší uspořádání chovu kapra na dosah ruky. Stačilo při výlovech vytřídit násadu a přesadit ji do jiného rybníka. Dnes se zdá, že tehdy zavedený způsob chovu z generačních ryb působil dlouho jako pevný, nepřekročitelný rybářský zvyk.

K vyřešení tohoto dlouhodobého problému se dospělo v 15. století. Již z roku 1411 se zachoval doklad o tom, že rybník byl nasazen tříletou násadou. To znamená, že chovatelé té doby znali již alespoň dva stupně chovu. V jednom rybníce vychovali násadu a převezli ji do jiného rybníka. Tato zdánlivá maličkost však znamená velký pokrok, protože šlo vlastně o velice důležitý objev, který rázem odstranil mnoho nedostatků původní metody. Tříletá násada přišla totiž nepochybně do rybníka sloveného, kde nebyly ani ryby plevelné, ani dravé, natož přebytečný plůdek. Zde konečně mohli nasazení kapři ukázat, jak dovedou v dobrých podmínkách přibývat na hmotnosti. Někdy v polovině 15. století přišlo další zdokonalení. Byla zavedena třístupňová metoda. Plůdek se v jednom rybníce líhne, ve druhém vyrůstá do velikosti násady a ve třetím do velikosti tržního kapra. Tento způsob, který se v podstatě zachoval v rybničním hospodářství dodnes, vznikl pravděpodobně na Moravě. Z roku 1465 pochází o tom první zpráva týkající se obhospodařování rybníků u Dražkovic na Vyškovsku.

Nová technika chovu se rychle rozšířila v druhé polovině 15. století. Nyní už nebylo účelné hospodařit na jednotlivém, třeba i velkém rybníce. Bylo potřeba přistavět menší plůdkové rybníčky a výtažníky, vytvořit celé rybniční soustavy. Přibylo také práce s chovem. Častěji se lovilo, častěji se převážel plůdek a násada. Hlavní rybníky se nyní lovily za pouhé 2 až 3 roky. Hospodářský výsledek se pronikavě zvýšil a znamenal velký příjem do pokladnic feudálních panství, církve a měst. Rybniční hospodářství se dostalo do popředí zájmu. Kdo rybníky dosud neměl anebo jich měl málo, mohl bud' závistivě přihlížet, jak se v době výlovů sjíždějí na hráze šťastnějších sousedů povozy kupců, anebo se sám pustil do výstavby. Většina statků zvolila druhou možnost a rybníků v Čechách a na Moravě přibývalo skutečně rychle.

Jako příklad velké výstavby tohoto období je možno uvést založení rybníka Dehtáře, o němž je zmínka v listinách kláštera Vyšebrodského: "1479 Vok a Petr z Rožmberka udělali u Dehtář rybník nový veliký, kterýmžto zatopili a svedli ves Humno". Pro založení rybníka bylo vybráno území mimořádně vhodné, velká terénní pánev s úzkým odtokem, kde stačilo postavit krátkou masivní hráz.

Významnými chovatelskými objevy se vlastně uzavírá starší období rybničního hospodářství, které u nás trvalo přibližně 400 let. Bylo to období shromaždování zkušeností a pomalého vývoje, které je ostatně charakteristické pro celý středověk. To, co by dnes výzkumníci vyřešili za několik let, tehdy potřebovalo celá staletí.

 

 

Budování rybničních soustav

 

V pozadí rychlého rozvoje rybničního hospodářství stály i vlivy politické. První polovina 15. století byla v Čechách vyplněna husitskými válkami. Ani druhá polovina nebyla v zemi poklidná. Uherský král Matyáš Korvín si činil nároky na český trůn a vedl vleklou válku s Jiřím z Poděbrad a později i s jeho nástupcem Vladislavem II. Jagelonským. Za slabého Vladislava vládlo do značné míry panstvo, a proto ani po vnitřní stránce nebyl v zemi klid.

Teprve v sedmdesátých letech 15, století se poměry natolik uklidnily, že si feudálové začali opět více hledět hospodářství na svých panstvích než vzájemných sporů. Bouřlivá doba vyplnila od dvacátých let celé půlstoletí a nebylo tedy divu, že už mnozí toužili po celkovém uklidnění a po zlepšení hospodářských poměrů.

Ti, kdo již dříve poznali, jak výnosný je chov ryb, pokračovali ve stavbách rybníků. A tak právě v poslední čtvrtině 15. století nastávala proslulá zlatá doba českého rybníkářství.

Rybníkářská stavební horečka se rychle rozšířila po celé zemi. Tenkrát se rybníky nestavěly jen tam, kde k tomu byly vysloveně nevhodné přírodní podmínky, tzn. v horách a tu a tam snad ještě na příliš propustných písčitých půdách. Všude jinde se rybníky stavěly. Feudálové všech stupňů, od největších a nejmocnějších až po venkovské zemany, toužili rychle zbohatnout, všichni si přáli pobírat výnosy z prodeje kaprů, a proto všichni stavěli rybníky. Však také počet rybníků rychle dosáhl velmi úctyhodného čísla. Odhaduje se, že v Čechách a na Moravě jich bylo postaveno nejméně 25 000.

Kdo vlastně toto množství rybníků postavil? Jak bylo vůbec možné něco tak velkého dokázat? V době této rušné výstavby se z rybníkářství stalo samostatné povolání. Někdy si výstavbu rybníků oblíbil sám majitel panství. Vyhledával vhodná místa pro rybníky a určil jejich přibližnou velikost. Většinou však tuto práci konali hospodářští úředníci velkostatku, kteří dobře věděli, že právě podle zásluh o rybníky se měří jejich zdatnost. Stačilo, aby se naučili zacházet s tehdejšími jednoduchými měřicími přístroji: Bylo to především-průhledítko, sloužící k vytyčeni vodorovné přímky pro korunu hráze a k přibližnému odhadu budoucí zátopy. Tuto práci však běžně vykonávali měřiči, zvaní měřičkové. Vyměřili základy hráze, aby se staveniště rybníka mohlo předat rybníkářům.

Při vlastní výstavbě měli hlavni slovo rybnikářští mistři. Ti přivedli na stavbu svoji skupinu rybnikářů a řídili jejich práci. Rybníkářští dělníci byli specialisté, kteří tuto práci konali jako své výhradní povolání. Se svými mistry přecházeli z jedné stavby na. druhou. Obvykle si postavili provizorní chatrče, ve kterých bydlili a žiti, často i se svými rodinami. Dobrá povést mistra a jeho lidí byla zárukou, že rybník bude postaven dobře a včas. Mnozí mistři byli vyhlášenými odborníky. Na stavbu bývali zváni z daleka a přinášeli si doporučení, kterým bývala jejich práce. Školou rybníkářů byl sám život. Byl tvrdý a těžký jako jejich tvrdá práce.

Kdo byl schopný a pracovitý a zvládl všechny potřebné znalosti rybníkářského řemesla, mohl se po čase sám stát mistrem.

Těžkým údělem rodin rybníkářů byl jejich potulný život. Dnes pracovali zde a zítra již možná daleko odtud, na stále nových a nových rybničních stavbách. Přitom mezi nimi nebyla nouze o lidi s pochybnou minulostí a nepoctivými úmysly. Se zloději, kteří okradli své spolupracovníky o těžce vydělané groše, se rybníkáři dovedli vypořádat samí, bez panských úřadů a soudů. Jména rybníkářů se často zachovala v zápisech smolných knih, kam se zapisovaly výslechy mučených provinilců. Mnozí rybníkáři, kteří nevydrželi námahu své práce, skončili mezi tlupami lapků a živili se přepadáváním pocestných. Za podobná provinění tehdy býval skoro vždy trest smrti. Proto také mnoho mužů, kteří zkusili své štěstí a síly mezi rybníkáři, skončilo často na šibenici.

Co především lákalo k rybníkářské práci, byl lepší výdělek. Počátkem 16. století rybníkáři vydělávali 1,5 až 2 groše za den, mistři obvykle 3 groše za den. Byli však placení i lépe. V Jindřichově Hradci dostávali v té době mlatci půl groše denně, sekáči 1,5 groše a rybnikáři 4 groše 4 denáry denně. V průměru vydělávali rybníkáři čtyřnásobek mzdy zemědělských dělníků. Pro srovnání - slepice stála v té době 1 groš, kopa vajec 2 groše, husa kolem 3 grošů, boty 4 až 5 grošů. Mzda rybníkářů se ovšem měnila podle roční doby. V létě, v době dlouhého dne, vydělávali více, na jaře a na podzim méně a v zimě nic.

Při rybničních stavbách si vedle stálých rybníkářských dělníků přivydělávali i lidé z blízkého okolí. Na stavbě byl vždy dostatek práce i pro lidi nezaučené. Stačilo, aby uměli pracovat s rýčem a motykou a jezdit s dřevěným kolečkem.

Pestrá společnost na rybničních stavbách bývala proslulá svými drsnými mravy. Rybníkáři se musely zabývat i zemské sněmy. Roku 1498 vydává zemský sněm toto nařízení: "Item což se rybnikářuov a nádeníkuov a podruhuov dotýče, že mají všichni dědičné pány mieti, a to konečně do sv. Martina nejprv příštího, a kdožby chtěli na své dielo rybníkářské jíti, mějte od svých pánuov listy a kdož bez listu přijde, aby toho vsadili jako zločince". Po skončení práce se rybníkáři měli, alespoň podle představy zemského sněmu, vrátit do 14 dnů ke svému pánovi anebo přejít na jinou stavbu. Šlo tedy hlavně o to, aby se pod záminkou rybníkářské práce nemnožil počet osob potulných a živících se neznámo jak.

Stavba rybníka začínala vyměřením základů hráze. Základy musí být nejširší tam, kde je hráz nejvyšší, tedy při lovišti. Na obě strany se hráz postupně snižuje, a proto i základy jsou užší. Celá plocha pro základy má čočkovitý tvar. Tato plocha se musela nejprve zbavit drnů a ornice a pečlivě vykopat až na minerální podklad, aby se těleso hráze dobře spojilo s terénem a aby nikde neprosakovala voda.

Zatím si tesaři vybrali v lese několik mohutných zdravých jedlí. Porazili je a dovezli na stavbu. Z nich pak vysekali rybniční roury. Roura se vždy skládala ze dvou na sobě ležících jedlových kmenů. V obou byl vytesán otvor ve tvaru svislého obdélníka. Do malé hráze postačovala roura ze dvou kmenů, do velkých hrází se musely roury napojovat a přesně uložit. Pro uložení trub se musel pod hrází vykopat malý rybníček, zvaný podtrubí. Rybníkáři ze staré zkušenosti totiž věděli, že se roury musí uložit do země hlouběji, než byla nejnižší hladina vody v podtrubí a ve vypuštěném rybníce. Takto uložené roury zůstaly vždy pod vodou, a to i v letech, kdy se rybník letnil. Voda zabrání hnilobné činností dřevokazných hub, ochrání roury trvale před hnilobou, zvláště jsou-li kmeny ještě v kůře. Nejsou vzácné případy, že se při opravách rybníků našly neporušené roury po několika stech letech !

Na uložené roury rybníkáři naváželi hráz. Tato práce se dělala obvykle ručními dřevěnými kolečky a byla nejnamáhavější. Zemina se kopala pod hrází v místě budoucího loviště a při obou koncích hráze, aby se nemusela daleko vozit. Bylo třeba dbát na to, aby se do hráze nedostala zemina příliš písčitá, která by vodu neudržela. Hráz se navážela po vrstvách a musela se dusat.

Mezitím vystavěly jiné skupiny dělníků loviště a kádiště. Velkou pozornost věnovali rybníkáři bezpečnostnímu přepadu, který byl umístěn při jednom konci hráze. Bylo to snížené místo v hrázi nad rostlým terénem. Tudy odtékala voda za povodní bez nebezpečí, že se přelije přes hráz, anebo ji dokonce protrhne. Takové katastrofy se občas skutečně staly. Proto bylo výhodné, mohl-li se pro bezpečnostní přepad využít skalní podklad. Stačilo ho však i vydláždit. Někdy vedla po bezpečnostním přepadu cesta na hráz. U velkých staveb se přes něj stavěl nízký klenutý most. U některých velkých rybníků se někdy stavěla jalová stoka, která odváděla okolo rybníka povodňovou vodu, při vypouštění rybníka se jí též odváděla horní voda. Při výlovu sloužila k přivádění čerstvé vody do loviště.

Po dokončení hráze postavili tesaři ještě vazbu. Byla to zahrádka okolo čapu, aby při vypouštění neuplavaly ryby, a lávka, odkud bylo možné čap řetězem vytáhnout. Čerstvá hráz se z návodní strany obložila svazky větví a proutí a rybník byl hotov. Kamenný obval hráze se v 15. a 16. století stavěl jen výjimečně. Rybníky se takto zlepšovaly mnohem později, až v 18. a 19. století. Přes zimu se hráz nového rybníka slehla a na jaře se roury uzavřely čapem. Rybník se poprvé napustil vodou a nasadil kapry.

Třebaže o stavbě jednotlivých rybníků známe mnoho, nedovedeme si představit, jak se jich mohlo postavit 25 000. Většina těchto rybníků byla postavena v poslední čtvrtině 15. století a v první čtvrtině 16. století, tedy asi v období 50 let. To by znamenalo, že se stavělo průměrně 500 rybníků ročně, tedy za 8 měsíců od jara do podzimu průměrně 2 rybníky denně. I když to byly většinou malé rybníky, přece jen je to číslo úctyhodné.

Projít si v duchu anebo na mapě někdejší české a moravské rybniční soustavy není právě snadné. Bylo jich příliš mnoho a kromě toho mapu, která by zachytila všechny rybníky, nikdy nikdo nevytvořil. Podívejme se proto alespoň po nejvýznamnějších a největších rybnících, a pokud je budeme znát, připomeneme si jména jejich tvůrců.

Pro příznivé přírodní podmínky a úrodnou půdu se stalo nejvýznamnější rybníkářskou oblastí Čech Polabí. A zde stála na prvním místě rybniční soustava pardubická. Zásluhou podnikavosti nejbohatšího feudála té doby, Viléma z Pernštejna, se stalo Pardubicko krajinou mnoha velkých rybníků.

Pernštejnova stavební činnost zasáhla významně i do jižních Čech. Roku 1490 převzal do zástavy panství v Hluboké nad Vltavou. Ihned tam začal s rozšiřováním a s budováním rybníků a brzo vytvořil první ucelenou rybniční soustavu jižních Čech. Hlavním rybníkem soustavy je pětisethektarový Bezdrev, rozšířený patrně již v roce 1492. Bezdrev zadržel silný přítok Netolického potoka a proti povodni byl zajištěn velice důkladným bezpečnostním přepadem. Svým umístěním má Bezdrev charakter údolní nádrže. Bezdrevská voda se rozváděla dále do jiných rybniků a sádek.

Pernštejnova rybníkářská zkušenost nezůstala neznámá ani Janu Dubraviovi, který o něm napsal: "Byv dotázán, jaký statek je podle jeho mínění nejvýnosnější, odpověděl: "Ten, který by se hemžil rybníky". Tehdy byli náhodou přítomni dva rytíři, z nichž jeden koupil statek bez rybníků za 10 000 moravských zlatých, druhý menší s rybníky za polovinu a oba byli zatíženi stejným dluhem. Tu Vilém pravil: "Odvážil bych se uzavřít sázku s kýmkoliv z vás a dát jako zástavu základ ne nepatrný, - a to bych jistě neudělal, kdybych rybníky důkladně neznal a neprozkoumal - že tento zaplatí prodejem ryb celý dluh mnohem rychleji, než tenhle senem, ječmenem nebo zeleninou. O tolik jsou příjmy z ryb větší než z ostatního hospodářství. Teď k tomu přidejte, že rybníky nevyžadují ani tolik práce, ani nákladů jako ostatní hospodářství a že jsou nejméně vystaveny škodám z nepříznivého počasí. Posléze byly to především rybníky, jež mi otevřely cestu k majetku, který dnes, jak vidíte, mám. I dnes mi dávají velmi hojný zisk."

Vilém z Pernštejna dobře věděl, co mluví. Ještě dnes se můžeme podívat na zachovanou část jeho díla. Rybníkáři, jejichž jména zůstala nezaznamenána, začali na Pernštejnův příkaz přestavovat hráze starších rybníků. Rozšířili Bohdanečský, Starý Sopřečský a Živanický rybník. Hlavní úsilí soustředili na výstavbu Čeperky, která se stala největším pardubickým rybníkem. Skoro současně byly postaveny rybníky Semtinský, Novočernský, Ždánický, Jezero a jiné. Pro chov kapřího plůdku dal Pernštejn postavit množství malých rybníčků v sousedství velkých. Na počátku 16. století se zrodil velkorysý projekt, který dal celé pardubické soustavě pevný systém, ale hlavně potřebnou vodu. Roku 1513 se začalo se stavbou 35 km dlouhé Opatovické stoky, která naplnila labskou vodou hlavní pardubické rybníky. Její vybudování umožnilo další generaci pardubických rybníkářů postavit v polovině 16. století další velké rybníky, především Oplatil a Rozkoš. Téměř současně s Opatovickou stokou vznikla i další, Podčapelská strouha v jižní části pardubického panství.

Pardubická rybniční soustava byla skvělou ukázkou českého rybníkářství. Roku 1560 bylo na panství již 215 rybníků. Současně s výstavbou na Pardubicku vznikala i velká rybniční soustava na komorním panství poděbradském. Také tato soustava měla svoji důležitou stoku, která se jmenovala Lánská strouha. Odebírala vodu z Cidliny, protékala rybniční oblastí a ústila do Labe. Na Poděbradsku býval i největší český rybník, který se jmenoval Blato. Měřil podle dnešních měr 990 ha. Dnes už po něm není ani památky.

Při dolním toku řeky Cidliny se rozkládala významná oblast rybníků chlumecko-dymokurských. Zde se hospodařilo dokonce na 416 rybnících, které byly všechny postaveny již před koncem 15. století. Největším rybníkem zde byl Žehuňský, který existuje dodnes. Byl postaven v roce 1499 a měřil 249 ha. Stavba Žehuňského rybníka byla velice odvážná, protože jeho hráz se postavila do cesty celé řece Cidlině. Jak víme, stojí bez pohromy dodnes již páté století. Dalšími velkými rybníky byly Rutvas o výměře asi 200 ha, Velký Chlumecký se 190 ha, Velký Kosický měl 164 ha, Milošovec 136 ha a Písecký 114 ha.

Chlumecké rybniční hospodářství bylo velmi významné. Nasvědčuje tomu již sám velký počet obhospodařovaných rybníků. Z roku 1607 se zachovala zajímavá zpráva poděbradského purkrabího Ondřeje Žlutického. Dovíme se z ní, že v letech 1602 a 1603 si pražští obchodníci s rybami stěžovali a žádali, aby "poděbradský džber s mírou chlumeckou porovnán byl, proto ihned džber v městě Chlumci udělán a s chlumeckým srovnán byl, kterýž až posavád při poděbradských rybnících se užívá".

Další významné východočeské rybniční soustavy se rozkládaly na panství Opočno a v okolí Hradce Králové a Městce Králové.

Koncem 15. století začala vznikat největší jihočeská rybniční soustava na panství třeboňském. Mocní Rožmberkové zde využívali vhodný rovinatý terén pro stavbu velkých rybníků. Na zdejší těžké a ne příliš úrodné půdě nebylo možno stavět rybníky tak výnosné jako v úrodném Polabí. Zkušenosti se staršími rybníky však byly dobré, a proto k nim začaly rychle přibývat nové. Roku 1491 to byl Starý Koclířov, roku 1495 Nový pod Koclířovem a Ruda, v letech 1503-1505 Velký Tisý. Na vyměřování a stavbě tohoto rybníka se již podílel myslivecký mládenec Štěpánek Netolický jako pomocník a tovaryš královského porybného z Kolína Kunáta mladšího Dobřenského z Dobřenic, který Velký Tisý vyměřoval.

Při stavbě Velkého Tisého nemohl být Dobřenský osobně přítomen, protože byl příliš zaměstnán stavbami na panství kolínském a pardubickém. Proto svěřil Vok z Rožmberka dozor nad stavbou Tisého fišmistrům Slepičkovi a Sádlovi a myslivci Štěpánkovi. Jako o myslivci s ročním platem 4 1/2 kopy pražských grošů se o Štěpánkovi Netolickém zachovala zpráva ještě z roku 1503.

Třeboňský archivář Václav A. Hadač, který se podrobně zabýval osobností a dílem slavného jihočeského rybníkáře Štěpánka Netolického, o něm dále napsal: "Po dodělání rybníka Tisého poznav pan vladař velký užitek rybního hospodářství - neb ryby z toho rybníka velmi tlusté byly - pojal úmysl zakládati na svém panství více rybníků a provedení svého záměru svěřil osvědčivšímu se Štěpánkovi, jehož roku 1505 přeložil od myslivectví k oboru rybníkářskému. Již roku 1506 dokončil Štěpánek důmyslný návrh soustavy rybníků na pláni třeboňské, z něhož arci větší část zůstavena k provedení teprve Štěpánkovu nástupci, známému regentu Jakubu Krčínovi z Jelčan. Přičiněním Štěpánkovým bylo panství třeboňské nemálo zvelebeno. Založil zde řadu rybníků, zejména Opatovický (1510-1514), Jílovický (1511), Domanínský, Horusický (1511-1512), Kaňov (1515) aj. Nejeden starý rybník také zvětšil. Nejvýznamnějším však dílem Štěpánkovým je prodloužení Zlaté stoky od mlýna Opatovického nad Třeboní územím dnešního rybníka Světa a po východní straně města Třeboně na sever až k jejímu spojení s Lužnicí u Veselí (1508 až 1518). Stokou touto až podnes voda živá na rybníky po levém břehu Lužnice velmi platně od Třeboně počna až do Horusického rybníka se vede a za mnoho se vážiti může. Neb předtím do rybníků vody míti nemohli a zimním časem ryby pod ledy dusily se aneb k prohlubním se zdvihaly.

Roku 1528 si chtěl u Jana z Rožmberka vypůjčit Štěpánka Netolického solnohradský arcibiskup kardinál Matouš Lang z Wellenburgu, protože zamýšlel postavit na svých statcích dva nové rybníky. Zanedlouho poté se zajímal o Štěpánka Netolického hrabě Mikuláš Salm-Neuenburg. Roku 1538 objížděl Štěpánek rybníky na panství Chlumském pana Krajíře z Krajku.

Štěpánkovy zásluhy a věrné služby nejednou ocenil i jeho chlebodárce, který roku 1519 obdařil svého služebníka značnými milostmi, rolemi, lukami, zahradami i rybníky a jinými grunty.

Již roku 1524 měl Štěpánek Netolický z rožmberské komory roční plat 40 kop grošů, tj. tolik jako purkrabí. Jedině hejtman panství měl plat vyšší - 60 kop. 19. ledna 1522 se Štěpánek oženil s paní Dorotou, vdovou po třeboňském písaři Lukšovi. Tak získal mimo jiné i výstavný dům v Třeboni, na severní straně rynku; dnešní číslo 89."

Štěpánkovi rodiče byli poddaní a žili v Netolicích. Jako rybnikář se Štěpánek vypracoval tak, že byl za své zásluhy vrchností zbaven poddanství. To bylo v té době velké uznání. Z proslavených jihočeských rybníkářů byl jediným rodilým Jihočechem. Všichni ostatní, jako Vilém z Pernštejna, Kunát Dobřenský z Dobřenic, Mikuláš Rutard i Jakub Krčín, přinesli své zkušenosti do jižních Čech z pokročilejšího Polabí. O to více musíme ocenit Štěpánkovu myšlenku na výstavbu Zlaté stoky, která se začala stavět roku 1508, kdežto proslulý Opatovický kanál na panství pardubickém se začal stavět v roce 1513. Je možné, že zde posloužila Štěpánkova myšlenka jako vzor.

Štěpánkovy rybníky nevynikaly rozlohou, ale úrodností a výnosem. Stavěl mělké teplé rybníky, ve kterých se kaprům dobře dařilo. Zemřel v roce 1538 nebo 1539 a jen na třeboňském panství zanechal svým nástupcům 9 velkých a 37 menších rybníků.

Také na sousedním jindřichohradeckém a kardašovořečickém panství pánů z Hradce se horlivě stavělo. Ke starým rybníkům z doby předhusitské přibývaly stále nové. Do poloviny 16. století zde bylo postaveno 34 nových rybníků. Vynikaly zde rozšířené rybníky Holná a Soused. Jak je uvedeno v zachovalých účtech, rybniční hospodářství zde vynášelo ročně přes 1500 kop grošů.

K nejvýznamnějším jihočeským rybnikářům patří Mikuláš Rutard z Malešova. Jeho dílo na Chlumecku a Třeboňsku spadá do období zlatého věku českého rybníkářství. Mikuláš Rutard byl potomkem české vladycké rodiny z Kutné Hory. Majetek rodiny asi nebyl velký, neboť Mikuláš musil záhy nastoupit službu u bohatých a mocných feudálů. Na počátku 16. století byl zaměstnán u východočeských Pernštejnů, kde si osvojil rybníkářské stavební umění, které se stalo základem jeho pozdější kariéry hospodářského úředníka na jihočeských statcích.

Když v roce 1508 získal Konrád Krajíř výměnou za vesnici Cep s okolím chlumskou majetkovou enklávu Rožmberků a připojil ji ke svému bystřickému panství, bylo o osudu zdejší krajiny již rozhodnuto. Přispělo k tomu to, že na Chlumecku již byly v provozu některé menší rybníky, jako Svobodný, Skalice, Medenice a jiné. Konrád Krajiř z Krajku však již nestačil vybudovat zamýšlenou chlumeckou rybniční soustavu. Iniciátorem tohoto díla se stal až Konrádův synovec Volf Krajíř, který začal již ve dvacátých letech 16. století budovat u Lutové rybníky Starý Hospodář a Podsedek.

Jako stavitele celé chlumecké rybniční soustavy si vybral právě Mikuláše Rutarda z Malešova, který byl v roce 1541 již zcela nepochybně hejtmanem bystřického panství a patrně vedl i stavbu zmíněných rybníků. Podle dostupných pramenů je možné soudit, že byl v čele stavby již koncem třicátých let 16. století. Snad k tomu přispěla i okolnost, že smrt rožmberského fišmistra Štěpánka Netolického způsobila po roce 1539 určitou přestávku v rozvoji rybničních staveb na Třeboňsku. Tak pravděpodobně ztratilo práci mnoho rybníkářských dělníků. Toho využil Mikuláš Rutard při výstavbě chlumecké rybniční soustavy a získal mnoho zkušených dělníků, kteří hledali nové uplatnění.

V roce 1542 začal budovat k poctě nové hodnosti svého pána rybník Purkrabí a zároveň i Bartoňcovo Blato. Tento rybník byl později zrušen a zalesněn. Kromě na nových rybnících pracoval Mikuláš Rutard současně i na rozšíření starších rybníků, a to Starého Hospodáře a Starého Jezera. Vytvořil k nim protějšky v podobě Nového Hospodáře a Nového Jezera. Ke Starému Kanclíři byl postaven Nový Kanclíř. V blízkosti vesnic Žíteče a Mirochova postavil Mikuláš Rutard další velké rybníky, Blato a Velkou Černou, které měly zpomalit prudký tok řeky Hostice. Ani tím však nebylo nebezpečí povodní na Hostici odstraněno, a proto mu majitel panství Volí Krajíř z Krajku v roce 1554 uložil, aby přehradil řeku novým rybníkem, zvaným Staňkovský.

Staňkovský rybník patří k nejpozoruhodnějším rybničním stavbám v Čechách a nezadá si v ničem s jinými odvážnými stavbami, jako je hlubocký Bezdrev anebo rybník Žehuňský, které mají též charakter údolních nádrží. Pro větší bezpečnost stavby je zde odtok vody z loviště vysekán do skály a navíc je rybník vybaven dobrým bezpečnostním přepadem. Staňkovský rybník je velmi hluboký a se svou hladinou prodlouženou v dlouhý chobot podél rakouské hranice patří k nejkrásnějším rybníkům v naší zemi.

Současně budoval Mikuláš Rutard rybníky Maluškov (později zrušený), Hluboký a Hejtman. Stavba rybníka Hejtman byla posledním dílem Mikuláše Rutarda na Chlumecku a to se pak jeho zásluhou stalo výnosnou rybniční oblastí. Nové rybníky zaplavovaly neplodnou půdu a obracely ji k produktivnímu hospodářství. Do rybníků se sváděla voda ze zamokřených pozemků, takže v této krajině mohl být potom postaven nový chlumecký poplužní dvůr. Pod hrází rybníka Staňkova vznikla nová vesnice, které dal rybník své jméno.

Po smrti pana Volfa Krajíře v roce 1554 sloužil Mikuláš Rutard ještě krátký čas jeho synům. Brzy potom se usídlil na svém dvorci v Lutové, který získal již dříve od svého pána.

Dlouho však na svém dvorci nezahálel. Již v roce 1564 ho připomínají soudobé prameny při stavbách nových rybníků na Třeboňsku. V této době vyměřil Rutard rybník Nový Vdovec u vesnice Staré Hlíny a značně rozšířil rybník Kaňov. Vilém z Rožmberka znal jeho schopnosti a v roce 1565 jej ustanovil hejtmanem třeboňského panství.

U vesnice Dvorce založil Rutard bažantnici a započal se stavbou rybníka Hradeček, který byl později zrušen. V roce 1567 prodal Vilémovi z Rožmberka za 300 míšeňských kop svůj dům v Lutové a koupil si dům na třeboňském náměstí, který dodnes nese jeho jméno. Roku 1569 se Rutard nepohodl při stavbě nového poplužního dvora Dvorce s novopečeným regentem rožmberského panství Jakubem Krčínem, který ho v roce 1570 bez ohledu na jeho dosavadní zásluhy i zkušenosti propustil. Na jeho místo určil svého oblíbence Jana Černého z Vinoře. Zestárlý Mikuláš Rutard Krčínovi ustoupil a rožmberské služby opustil. S Třeboní a okolní krajinou se však nerozloučil a zbytek svého života prožil ve svém domě na třeboňském náměstí.

Z dalších významných jihočeských rybničních soustav si můžeme ještě připomenout rybníky měst Vodňan a Písku a rovněž rozsáhlou oblast lnářskou a blatenskou. Zájem o vývoj těchto rybničních soustav byl vždycky poněkud menší, protože zde nejsou známa jména jejich tvůrců. To ovšem na významu těchto rybníků nic neubírá.

Závěrem se ještě zmíníme o zbývajících krajích. V západních Čechách bývalo množství rybníků na Plzeňsku, Klatovsku a v povodí Ohře. V severních Čechách se zachovaly nejkrásnější rybníky v okolí Doks. Také střední Čechy a samotné okolí Prahy měly mnoho svých rybníků.

Velmi bohatá na menší rybníky bývala Českomoravská vrchovina a celá Morava. V povodí všech moravských řek a také ve Slezsku byla všechna příhodná místa zastavěna rybníky.

V době, která byla nazvána zlatým věkem českého rybníkářství, se tento obor dostal na přední místo v zemědělství. Bylo vytvořeno dílo, jakým se nemůže pochlubit žádná země Evropy, ba dokonce celého světa.

 

 

O Janu Dubraviovi

 

Úspěchy rybničního hospodářství a jeho celkový rozmach v druhé polovině 15. století a také v následujícím 16. století se projevily i v tehdejší hospodářské literatuře. Roku 1525 vydal Vojtěch z Pernštejna "Instrukce rybní pro panství Potštýnské a Litické". K jejich vydání použil zápisky a instrukce svého otce, Viléma z Pernštejna. Tento zkušený rybníkář si pečlivě zapisoval své hospodářské a hlavně rybářské zkušenosti pro sebe, pro poučení svých synů a pro všechny porybné.

Roku 1540 vyšel spis Jana Brtvína z Ploskovic, kde je věnováno mnoho pozornosti hospodářství a několik kapitol se týká také rybářství. Jsou to kapitoly: O fišmejstru a jeho povinnostech, Dohlédání k rybníkům, Nahánění vody,

Vyvstávání ryb, Lovení ryb, Prodávání ryb.

Největšího rozšíření a významu však dosáhl spis olomouckého biskupa Jana Dubravia "O rybnících" (De piscinis). Jen málo autorům se podaří to, co Janu Dubraviovi - aby se jeho spis stal učebnicí, ze které se půl tisíciletí učila základům rybničního hospodářství celá Evropa. Dubraviovi se to podařilo proto, že svůj oblíbený obor dokonale znal po stránce praktické a že si to, co přejímal od jiných, sám ověřoval v praxi.

Jan Dubravius se narodil kolem roku 1486 v Plzni. Jeho rodiče byli katolíci a pravděpodobně zámožní. Protože pražské školy ovládali utrakvisté, byl Jan poslán na vídeňské gymnázium, kde jako žák Konráda Celtesa získal výborné znalosti latiny a řečtiny a také dobry' přehled v humanistických naukách. Z Vidně odešel studovat teologii a církevní právo do Itálie a v Padově získal titul doktora církevních práv. Po návratu do vlasti se stal sekretářem olomouckého biskupa a mecenáše humanistů Stanislava Thursy. S jeho pomocí pak v církevních hodnostech rychle postupoval. Jako biskupův sekretář se dostal do veřejného života a často hájil zájmy českých králů doma i v cizině. Kolem roku 1517 získal zásluhou svého příbuzného Kašpara Eberweina z Hradiště erb a titul z Doubravky a Hradiště. Roku 1522 byl povýšen do stavu vladyckého. Prokazoval služby králi Ferdinandovi I., byl učený a zkušený. Proto také dosáhl roku 1542 olomouckého biskupství, o něž se ucházel. Ferdinand I. často potřeboval peníze a Dubravius mu musel pomáhat i ve své nové funkci. Jen člověk velmi obratný a zkušený mohl plnit tuto povinnost, aniž přitom uvalil na biskupské statky ohromné dluhy. Dubravius to dokázal a staral se o hospodářství tak úspěšně, že mu to bylo až vyčítáno. V kapitulním protokole se o něm píše, že byl velmi proslaven svou učeností a zkušeností, milý králi a šlechtě pro své zásluhy, že však nedbal o "choť svou církev", ale staral se o bohatství. Po celý svůj bezúhonný život pečoval o výstavbu hradů a především o povzneseni biskupství. Dubravius však neopomíjel ani své církevní povinnosti. Poznal, že za současných náboženských poměrů v zemi je prospěšnější se dohodnout s kališníky než proti nim ostře vystupovat. Proto se také ke konci svého života zastával i uvězněných českých bratří, ačkoli dříve patřil k jejich nepřátelům. Zemřel 2. září 1553.

Jak Dubravius sám uvádí, přivedl ho k napsání knihy O rybnících zájem o jeho znalosti a vědomosti. Dubravius dobře poznal u biskupa Stanislava Thursy hospodaření na velkostatcích a výnosnost rybníků, kterou znal konečně i z pernštejnských statků. Proto se na něj obrátil bohatý augšpurský pláteník a proslulý finančník Antonín Fugger se žádostí o radu, jak by měl povznést zanedbané hospodářství na hradě, který koupil. Dubravius výslovně říká, že před poradou u Fuggera ho nikdy ani ve snu nenapadlo napsat něco o rybnících. Proto také Dubravius připsal svou knihu právě Antonínu Fuggerovi.

Rukopis knihy, původně určený jen pro potřebu A. Fuggera, byl napsán přibližně v letech 1535-1540 latinsky. Z popudu svého příznivce biskupa Thursy Dubravius po dlouhém váhání nakonec knihu vydal. Vyšla poprvé ve Wroclavi roku 1547. Po 12 letech, roku 1559, vyšlo již druhé vydání, ve kterém však není vyznačeno místo vydání. Pravděpodobně vyšlo toto druhé vydání za přispění přírodovědce Konráda Gessnera ve švýcarském Curychu.

Třetí vydání Dubravia vyšlo v Norimberku roku 1596. V té době se již znalost knihy a jejího významu pro praktickou hospodářskou potřebu šířila Evropou. Objevily se i překlady. Roku 1599 vyšla kniha v anglickém překladu v Londýně a roku 1600 v polském překladu v Krakově. Počátkem 17. století vznikl i německý překlad, který však nebyl vydán tiskem. Roku 1623 následuje další, již čtvrté latinské vydání, tentokrát (opět) v Norimberku. Roku 1671 vyšlo páté vydání v Halmstadtu. V Praze vyšel roku 1683 spis Ch. Fischera Oeconomia suburbana, kde se autor v kapitole o rybnících opírá o Dubravia. Pro praktickou potřebu byl vydán v roce 1906 německý překlad Dubraviova spisu ve Vídni. V letech 1921-1926 se poprvé mohli seznámit s Dubraviovým spisem čeští čtenáři v časopise Československý rybář. Kritické vydání díla vyšlo péčí ČSAV v roce 1953 v překladu A. Schmidtové.

Dílo je rozděleno do pěti knih a 45 kapitol. Kdo by neměl zájem o dávnou historii rybářství a hledal jen praktické rady pro stavbu rybníka nebo pro chov kapra, může Dubraviův spis ihned použít. Natolik je kniha přístupná a odborná. Abychom si lépe přiblížili obsah Dubraviovy knihy, uvedeme několik vybraných kapitol, které mají co říci k historii i k dnešku:

 

 

O základně hráze a její další stavbě

 

Prvním počátkem stavby hráze jako u jiných budov jsou základy, proto se, myslím, sluší podati na počátku také výklad o kladení základů na rybnících. Někteří lidé totiž opomíjejí práci se základy a začínají hráz zdvíhat hned na travnatém povrchu staveniště. To je však nesprávné, protože hráz, která nemá základů, leckdy buď propouští vodu, nebo se promáčí a někdy se dokonce pro přílišnou a ustavičnou vlhkost boří a padá. Jiní se opět domnívají, že stačí položit základy tak hluboko, kam pronikne při orání rádlo pluhu, a je třeba přiznat, že takové dílo dosti často nedopadá špatně, vyorala-li se půda mastná a mazlavá. Ti však, kdo se nebojí výloh a dbají na příští pevnost hráze, sahají k těmto opatřením: především vyměří na lokte rozlohu základů, pak určí více se svažující místa v rybnících pro roury, aby tím snáze jimi voda z rybníka vytekla, kdykoliv bude třeba. Potom vedou uvnitř mez a vedle ní souvislou hráz, aby na ní v čas lovu mohli rybáři pohodlně stát, chodit a připravovat sítě. A teprve potom vyorávají a kopají uprostřed vytyčeného staveniště základy do šíře tří nebo o málo více loket, je-li tam půda hubená a písčitá. Pakli se přijde na půdu prostřední, kopají se základy o polovinu menší. Vykopanou a vyházenou hlínu házejí zpět do příkopu a opakovaným tlučením beranem ji stlačují, aby mocněji a pevněji zamezovala prosakování vody. Zbytek vykopané země, jež zůstala na místě základů, přehazují lopatou, aby se snáze spojila a slepila se zemí, kterou dělníci svážejí na vozících k vyzdvižení hráze.

Hráz se pak musí zdvíhat a nad základy stavět pomalu a na všech místech se musí řídit náležitými ohledy na poměrnost, dokud nedosáhne náležité výšky. A aby nás snad při tom, jsme-li nedbalí a líní, najatí dělníci nešidili, bude nutno povolat zkušeného a opatrného dozorce, který by často novou stavbu prohlížel, aby na všech stranách vyrůstala stejnoměrně podle své poměrnosti, aby v některé části trestuhodně nebyla vyšší a nehrozila zřícením, aby se nerozestupovala ve štěrbiny, ani aby se neslehávala a nepukala v děrách, ale aby se hráz raději udusávala a zpevňovala hojným ježděním vozů a dusáním. Není-li totiž při tom dozorce, dosti často dělníci, aby jim hráz rostla rychleji a s menší námahou, hned zahrabou na prázdné místo kmen nebo velký pařez, hned takovou díru pokryjí jen na povrchu drnem, zvláště když pracují za malou mzdu.

 

 

O obvalu hráze

Jako vyžaduje val násep tábora proti útoku nepřátel, tak i hráz rybníka proti náporu vln. A hráz má snad dokonce být otarasena tím pečlivěji, čím častěji a bez jakýchkoli pevných znamení se na ni hrne a útočí příboj a síla dešťů.

Způsob obvalu je pak opět dvojí, určený podle dvou druhů stavby. Název obou druhů si vypůjčíme od Vitruvia a nazveme jeden z nich mřížovým, druhý nejistým. Mřížový bude ten, který zaplétá a spojuje kůly zaražené do rybníka kmeny stromů a holemi jaksi na způsob plotu. Nejistý pak ten, při kterém jsou stromy naházeny za kůly jedny na druhé a nedbá se příliš na jejich spojeni, ale jsou nakupeny bez ladu a skladu. Tohoto způsobu užívá nyní většina rybníkářů, ne tolik kvůli rychlosti, jako nadto ještě kvůli pevnosti.Ať si však zvolíš kterýkoliv z těchto způsobů, pokládej a zarážej koly tak, aby se klonily směrem ke hrázi ovšem podle její polohy a tvaru a aby byly do země zaraženy berany a zatlučeny tak pevně, aby se nemohly vyviklat a pohnout z místa. Nevyviklává totiž koly ustavičným náporem jen voda, ale i led, který se v příslušné době tvoří a spojuje se mrazy jako nějakými pouty s koly. Když se náhle přižene příval, vzedme se a zvedá se do výše sám, a zároveň s sebou zdvíhá obval a plot a často maří a rozmetává celou stavbu.

Proto musíme více chválit rozvahu těch, kdo pomýšlejíce na trvanlivost, dělají obval raději z kamene než ze dřeva. Ať je totiž dřevěná stavba jakkoli pevná, přece nevydrží dlouho a bude příbojem rozvolněna nebo vlhkem poškozena, nebo nedojde-li k jiné nehodě, zetlí sama věkem. Kameny jsou však velmi pevné, takřka věčné. Protože však není všude dostatek kamene a protože i tam, kde je, odstrašuje přece mnoho lidí velikost nákladů od stavby kamenného obvalu, nebylo by nevhodné ukázat těm, kdo buď z vlastního rozhodnutí, nebo z nutnosti sáhnou po dřevu, jaké stromy si mají vybrat, které jsou více a které méně trvanlivé, zvláště ve vlhku. Dříve však vyzvu rybníkáře, aby všechna volná místa v rybnících, kudy by mohly ryby utéci, zatarasili brlením a aby spojili roury dřevěnými skobami, aby se nepohnuly z místa nebo nepukly.

 

 

Jaké dřevo se lépe hodí na rybniční taras

 

Jistě je na všechny rybniční stavby nejlépe používat dubu, protože vydrží nejdéle bez porušení, ať je již ponořen do vody nebo zahrabán do země.

Druhé místo v délce snášení vlhkosti zaujímá jedle, a proto se po dubu nejvíce volí na roury, které vkládáme do rybniční hráze, a stejně na výrobu zátky, kterou obecně nazýváme čepem, totiž na onen sloupek, který vyčnívá z roury a je vražen do jejího ústí, aby roura ani nenasávala, ani nepouštěla vodu bez naší vůle a svolení. Sám jsem byl při tom, když se obnovovala hráz mého rybníka u Blanska, která byla docela od základu zkažena. Tam byla přede mnou vykopána ze země jedlová roura s tak čerstvým lýkem a dřevem, že jsem se domníval, že nebyla dříve v zemi. Tu se mi k tomu namanul stařec z blízkého mlýna. Zahleděl se na rouru a povídal: "Tuhle rouru jsem zde pomáhal já vlastníma rukama asi před padesáti léty zakopávat." Když jsem se tomu usmíval, řekl: "Nežertuji, pane", a odešel hned nato do vesnice. Avšak za chvíli se vrátil a přivedl s sebou ještě tři svědky, stejně staré jako on, kteří o stáří roury říkali totéž. Konečně mě napadlo, že jsem o tomto úkazu něco četl v knihách Pliniových. A nemýlil jsem se, neboť při novém pročítání jsem nalezl o jedli u Plinia v 17. kn. tato slova: "Vykládají, že se ani jedle zbavená kůry v době rašení za svitu měsíce, jak jsme o tom mluvili, ve vodě nekazí." Pliniovy prameny však měly zaznamenat, proč má být jedle oloupána. Naši rybnikáři mají zkušenosti, že jedle ponořená do vody se svou kůrou vydrží déle než oloupaná.

I olše je ve vlhku trvanlivá, pak borovice, buk, vlašský ořech a jalovec. Jejich dřevo vydrží však déle, je-li v zemi, než ve vodě. Naproti tomu dlouho zůstává v běhuté vodě neporušený jilm, a proto se bere na přírodní roury, brlení a jiná nutná rybniční zařízení, nemáme-li dubu. Avšak ani do běhuté, ani do stojaté vody se nehodí křemelák, vrba a bříza, protože na obou místech rychlé'zahnívají. Břízu nazývá Plinius gallským stromem, podivuhodně bělostným a slabým, budícím hrůzu pruty úředníků. Jako by nerostla jako domácí stromy v Německu, v Čechách a v sousedních zemích!

 

 

O přivádění vody do rybníků

 

Voda se do rybníků vede z blízkých řek nebo potoků, studánek a jezer, jednak příkopy, jednak rourami, které jsou uloženy, je-li řeka výše než rybník, v jejím břehu ve vykopané strouze, aby voda stékala vlastní silou po svahu a nepotřebovala k tomu vnějšího popudu. Bude-li pak spád řeky stejný jako spád rybníka, bude zapotřebí stavu. Stav je postaven u obou břehů, jež přečnívá a stejně vodu zadržuje a zdvíhá jako ji nutí, aby stékala do rybníka jako po svahu. Pakli bude řeka ležet pod hladinou rybníka tak hluboko, že nebude možno její hladinu pozvednout žádnými stavidly, postavíme v řečišti dosti vysoké kolo s nádobkami nebo přihrádkami, nabírajícími vodu. Toto kolo se bude pod nárazem vln otáčet a pomůže nám, jak budeme potřebovat. Pakli nám nedovolí nepříznivá a na vodu suchá poloha rybníka udělat žádné z těchto opatření, bude nutno si přát nebeské vláhy a čekat na ni, a kdykoli se při bouřích dostaví s přívaly nebo jindy s deštěm, budeme ji svádět do rybníků, třebas se tehdy rozleje hojněji, než můžeme svést rourami a příkopy. Záleží pak na tom nemálo, zda napouštíme vodu s nebe, s hor, či z rovin. Nebe totiž, jak nejistě vodu poskytuje, tak i tato voda je prosta ryb. Také voda s hor je většinou bez ryb a kromě toho má prudký spád a je chladnější, než to kapr má v létě rád. Avšak voda tekoucí z rovných plání přitéká pomalým spádem, je prohřátá slunečním teplem a oplývá množstvím různých ryb, a proto je pro rybníky ze všech nejvhodnější. Již dlouho si vážím svého souseda, velmi zkušeného rybníkáře, protože mně řekl přátelsky a důvěrně, když viděl, že zakládám nový rybník a že si při tom počínám tak, že do něho jímám nejbližší potok, který stékal do rybníka sám s hor: "Proč si nevedeš do nového rybníka raději řeku, která teče o kousek dále?" Odpovídám, že chci raději užít vody, která je připravena a po ruce, než té, kterou, jak vidím, bych musel získávat za velkou práci a cenu. Soused s úsměvem řekl: "Ty chceš tedy raději naplnit rybník kameny a štěrkem než rybami? Neboť co jiného přináší s sebou do nížiny potok, který se řítí se strmé skály, než kameny, oblázky a neúrodný písek? Naproti tomu řeka chová různé ryby, a proto také různými a rozmanitými rybami ti rybník obohatí." Zachoval jsem se podle sousedovy dobré rady a toto rozhodnuti mi přineslo prospěch.

 

 

Dobrý hospodář si má založit vlastní líhniště kaprů

 

Cato říká: "Hospodář má hledět prodávat, ne kupovat." I kdybychom neměli již žádné jiné příčiny pro vychování násady, musí se pokládat za dosti velkou sama tato příčina, abychom nebyli nuceni kapří násadu odjinud kupovat, můžeme-li ji vlastní pílí získati doma zadarmo.

Ale je ještě mnoho jiných věcí, které mají rybnikáře povzbuzovat a přesvědčovat, aby si zřídili líhniště na svém statku. Kde totiž dovoluje vlastní zásoba výběr, tam není překážky, abychom si nevybrali nejlepší plůdek. Pak je v naší moci, kdy budeme chtít plůdek lovit a kdy ho nejvhodněji přenést z rybníků do rybníků. Žádná z těchto dvou věcí se nám snadno nepodaří, budeme-li si opatřovat plůdek z cizího statku, ale majitel statku bude lovit plůdek v době, která bude příhodná pro něho, ne pro nás, a po výlovu si vybere lepší plůdek pro sebe a nás odbude odpadky, říkaje: "Hle, bližší košile než kabát." Často se pak stává, že u souseda právě nenajdeme na prodej vůbec žádný plůdek za žádnou cenu. Někdy se stává, že by bylo prospěšnější, i když plůdek najdeme, jej nekoupit než koupit, protože obsádka je směsicí plůdku čerstvého a starého a seschlého. Nač pak dovoz? Nač nákladné výdaje? Nač ostatní nesnáze, které provázívají dopravu plůdku z cizího statku, zda nekupí zlo na zlo? A to přímo naší vinou, protože jsme se rozhodli, že si nezaložíme na svém, statku líhniště, která by nám umožnila nejen žít bez všech obtíží a mrzutostí, ale dokonce každoročně něco z přebytečného plůdku prodat a zpeněžit. Vergilius nám velmi důvtipnými slovy radí o potomstvu rodu:

"Obnovuj vody, však zabraň, abys nehledal pozdě ztracené, každý rok pak vybírej potomstvo bravu."

 

 

O poloze líhnišť

 

Místo pro nádrže, jež jsou určeny k vylíhnutí potěru, nevyhledává se podle tolika pravidel jako pro větší rybníky, ve kterých se chová již dospělý kapr, ale takové nádrže mohou být dobře zřízeny v jakémkoliv, i sebeskrovnějším koutku pozemku, jen když není bez vody. Nevyžaduji totiž ani velkého prostoru, ani polohy pěkně na výsluní, ani tučné a úrodné spodiny, neboť takové nádrže se zřizují toliko na to, aby shromažďovaly potěr, který musí být brzy přenesen jinam, na vydatnější pastvu. Dej však dobrý pozor, abys vybral pro líhniště místo písčité, nikoliv bahnité, poněvadž jikry kapra, které spadnou po vzájemném vytření do bláta, jsou blátem jakoby uškrceny a nemohou oživnout, a k životu se snadno budí jen ty, které jsou uloženy na mělkých písčinách. Nádrže pak jsou zřizovány zcela týmž způsobem jako větší rybníky. Skutečně mají hráz, obval, výběh, rouru, potrubí a ohradu, jenže podle rozměru rybníčků se zmenšuje i rozměr základů a množství nákladů. Čím více líhništ si opatříš, tím budeš mít lepší možnost si vybrat z kaprů plůdek, který se bude zdát vhodnější jak k chovu, tak i k žíru. Kapr se totiž v jedné nádrži rodívá, v druhé dospívá, ve třetí přibývá na váze, a proto vyžaduje také na různých místech oddělených rybníků.

 

 

O rozdělení rybníků na tři třídy

 

Jako podle zprávy Varronovy míval Pausias a ostatní malíři toho směru skříňky, opatřené přihrádkami pro ukládání různých barev, tak je vhodné, abychom i my měli na svých statcích rybníky s oddíly, abychom chovali ryby různého věku a velikosti také na různých místech. To je totiž pro rybnikáře zvláště prospěšné, mají-li kapří plůdek tak po rybnících rozdělen, že hned vědí, odkud mají vzít plůdek jednoletý, odkud dvouletý a odkud tříletý a kam který mají podle stáří jeho přesadit. Rybám pak to, že ryby stejného způsobu života a stáří jsou přidružovány ke stejným, půjde velmi k duhu, aby tím snáze docilovaly stejného přírůstku.

Stačí pak, abychom rozdělovali rybníky na tři třídy. V první třídě vychováváme nejmladší kapří potěr a tato třída vyžaduje nejmenšího rybníka, protože chová nejmenší kapry. Do většího rybníka mají být přesazeni kapři druhé třídy, to je dvouroční. Do třetího a největšího rybníka nesmí být nasazen jiný plůdek než ten, který je určen k žíru, v jistém množství, určeném podle rozlohy rybníka. Do onoho rybníčku pro nejmenší plůdek nasazujeme jen ryby násadové, někdy ne více než tři, někdy devět nebo patnáct. Kapří rod je totiž velmi plodný a tře se s takovou rychlostí, že to nelze téměř pozorovat.

 

 

O práci porybného

 

Ten, komu budou svěřeny rybníky, má vědět, že se musí starat hlavně o tři věci: za prvé o to, co se týká vody, za druhé o to, co se vztahuje k rybám, a za třetí musí svou péči obsáhnout celý rybník.

Pokud jde o vodu, musí dávat porybný pozor na to, aby rybníky nezůstaly nikdy bez nezbytné vláhy, aby ani přival neprotrhl hráz, stoupne-li při bouřlivém počasí náhle voda, ani aby voda nehnila a netvořila škodlivé usazeniny, kdyby příliš dlouho stála.

Pokud jde o ryby, bude se porybný starat o to, aby se násadové ryby třely v líhništích ve správnou dobu, aby potěr byl přesazen včas, kdy je to vhodné, a aby se během přesazování s nim zacházelo a byl převážen opatrně, aby se u pána učinil záznam o počtu ryb a posléze aby byly ryby v rybnících živeny správným způsobem. Příroda si totiž nemůže vždy opatřit vlastními silami, čeho potřebuje, ale někdy vyžaduje, aby ji pomohla naše přičinlivost a práce. Proto pozorujeme, že obdělávání polí a vinic, štěpováni stromů a chov dobytka se neděje samo sebou, ale spíše obratností. Právě takové obratnosti má velmi zapotřebí i krmení kaprů v rybnících.

Tyto rybníky - neboť o nich zbývá promluvit na tomto třetím místě - má porybný velmi často obcházet a starat se o to, co je kde třeba ucpat nebo obnovit. Na rybnících je pak vždy více než dost příležitosti, kde je třeba ucpávky, jakmile něco prorazí vítr, bouře nebo prudká voda, a kde je třeba hned potom se postarat o to, aby tam nepůsobili ptáci, dobytek nebo lidé nějakou škodu. Když je totiž hlídač daleko, hned přilétají potápky, jichž je několik druhů, hned se do rybníků dostanou vydry a po libosti chytají ryby. Dále prasata, krávy a koně, přihnáni k rybníkům na pastvu, pobořuji a pošlapávají hráz, potom nehodní pastýři vytrhávají brlení, které brání rybám v útěku, a u vytržených příček chytají ryby, které se chystají k útěku.

Proto ten, kdo se chce osvědčit jako spolehlivý porybný, má horlivě obcházet rybník a pozorně se rozhlížet, aby mu neušla na rybnících žádná nástraha. Jen ať je neobchází tak, že spise prochází, když chce ukazovat svou práci, a že touží spíše po věcech příjemných a bezcenných, než aby s užitkem obcházel rybníky.

 

 

O potravě kaprů

 

Ačkoliv je opravdu všem rybám společné, že berou hlavní část své potravy z vody, přece jsou kromě toho i jiné pokrmy, které jsou takřka vlastní každému druhu ryb podle jeho přirozenosti. Mořští úhoři totiž, jak píše Aristoteles, murény a mořští okouni se živí jen masem, parmy masem a řasami, pyskoun jen řasami, treska řasami a bahnem a tloušti hlínou. Abych však nevyjmenovával jiné

ryby, které teď není nutné uvádět, i sám náš kapr se pase v bahně a v písku, promíšeném hlínou. Ačkoliv není masožravec, přece velmi rád chytá jako potravu červy, vylézající ze země, a komáry a mouchy, létající nad hladinou. Proto, procházel-li by ses bez práce nablízku a tiše naslouchal, když loví hmyz, uslyšíš jasně, že vydává tlamou jakési mlaskání. Rybnikáři, kteří poněkud rozlišují ve své řeči pastvy kaprů, nazývají tuto hmyzí potravu jednak letní, jednak povrchovou, protože se takovýto hmyz v létě plazí nahoře na povrchu země nebo létá nad hladinou. Druhou pastvu, kterou poskytuje kaprům bahno a písek na dně rybníka, nazývají pak hlubinnou, protože leží hlouběji, a dodávají, že první potravou se kapři nejen lépe vykrmí než druhou, ale že mají z ní také jemnější maso. Příčinou toho je, že to, co se jí s větší chutí a libostí, má také lepší a jemnější výsledky ve výživě. Není však třeba pochybovat o tom, že se kapři živí pastvou ze země i v zimě, kdy se skrývají ve skrýších v hlubší vodě, protože v té době nacházíme jejich lože vyhloubena stejným způsobem, jakým vepři rozrývají svá bahniště.

Mimo to se množství rybníkářů rozhodlo krmit kapry v dřevěných sádkách ve vodě máčeným obilím, určeným na nápoj, který podle Cerery nazýváme pivo. Dále je krmí hrnčířskou hlínou, mírně vypálenou a zpracovanou s olejnatými pokrutinami, neboť tato potrava je pro kapra vydatnější stravou než obilí. A tak se nelze někdy dost vynadivit obdivuhodné pečlivosti Pliniově, že mu neušlo ani toto olejnaté koření, kterým se někdy koření rybám příkrm. Říká totiž, ale jen velmi zběžně a povrchně, v IX. knize toto: "Nejvíce se radují a krmí ochutnáváním oleje a mírnými dešti".

 

 

O době výlovu a o nářadí, které se má před lovem připravit

 

Řekli jsme již dříve, když jsme mluvili o přesazováni kapřího plůdku, že k lovení rybníků se hodí dvě období, a to jarní a podzimní, a zároveň jsme ukázali, které z těchto období je lepší než druhé.

Ať však dojde k lovu na podzim nebo na jaře, připrav si, dříve než začneš lovit, nářadí k lovu potřebné, abys při lovu hanebně a bez výsledku neuvázl, kdybys začal práci nedbale. Především je třeba nejméně dvou nevodů, jednoho trochu většího, druhého menšího. Větši nevod má mít síť s většími oky, aby propouštěl jen drobnější ryby a sbíral a zachycoval jen ryby větší. Naproti tomu menši nevod je menší i co do ok a uzlů, aby mohl v rybnících zadržovat kapři plůdek, jiné menší ryby a ty, které Aristoteles nazývá ryby tažné, protože se chytají v hejnech do sítí. Potom, když jsou ryby nachytány a naloveny, je třeba kádí a nejméně dvojích nádob, aby se v jedněch uchovávaly zvlášť chycené štiky, v druhých kapři, dokud nebudou buď hned na místě prodáni, nebo mají-li být uschováni, dokud nebudou převezeni do rybníčků a sádek na vozech a v sudech, které mají být připraveny stejně jako kádě. Menší rybičky pak budeš dávat do vrší a košů, ponořených do čistší vody. A tak musejí být připraveny také koše a vrše a kromě toho kesery a řešeta plná otvorů, aby vodu hned procedily a zachytily ryby, které chceme z kádí vyjmout. Kdybychom totiž brali ryby příliš často do rukou a ohmatávali je, mohly by se častým dotekem poškodit a byly by proto prodávány za menší cenu. Protože pak při prodeji drobných ryb užíváme míry, ne počtu, postaráme se také o to, abychom měli po ruce nádoby určité míry, jako jsou džbery, hrnky a košíky. Na dobu trvání lovu povoláme hlídače, aby v chatrči, postavené na hrázi ze slámy a rákosu nazdařbůh sneseného, hlídal rybníky před lstivými zloději. Na hrázi postavíme také řadu kolů, aby se na ně mohly zavěšovat sítě při lovu zvlhlé k uschnutí, aby nám je ustavičné a bahnité mokro v rybnících předčasně nezničilo.

 

 

O lovu kaprů a štik

 

Když jsme opatřili a připravili nářadí, o němž jsme mluvili, i to, které snad mi vypadlo z paměti, a když také voda byla z rybníka správně vypuštěna, tu je na čase začít s lovem, na všechen způsob v ranní hodině, protože ráno se pouštějí rybáři do práce s větší chutí a ryby se tehdy dají nejen snáze chytit, ale také je práce s nimi bezpečnější, dokud totiž slunce den neprohřálo. Plinius velmi spolehlivě vykládá, že při lovu záleží na tom, zda se opakuje zátah rybníka, a že při druhém zatáhnutí se vyloví více ryb než při prvním. Příčinou toho bude snad to, že při druhém zátahu je voda v rybnících více zkalena než při prvním a že proto rozlévá před očima ryb temno, takže se nemohou dobře vyhnout úkladným osidlům.

Obvykle při rozhození sítí vběhnou do ok první většinou štiky, a to ty největší, protože z chtivosti po kořisti plavou vždy při hladině, a proto jsou také vydány všanc příkoří, poněvadž sítě, jež se roztahují k lovení štik, plavou také z největší části při povrchu vody. Naproti tomu kapři se ocitají v síti zpočátku menší, později větší, protože milují dno rybníka. Proto rybníkáři, kteří jsou obratnými kupci, jako vyhlašují cenu štik hned při prvním vhození sítí, tak schválně odkládají s cenou kaprů, čekajíce, až téměř na konci lovu budou vytaženi kapři největší, aby na ně obrátili pozornost kupců a zatajili kapry menší. Lze mít za známku obratnosti kaprů, že hned schovávají hlavu do bahna, kdykoliv je přepadne strach z rozepjatých sítí, aby tak snáze kluzkým ocasem unikli sítím a rybářům. I sami rybáři musí být pobízeni a nuceni, aby lov brzy dokončili, protože stěží se zdržují, aby nesáhli na ryby, jež je nutné vytáhnout, a jsou-li v rybníku déle, jsou málo pozorní na to, aby nepošlapali kapry, skrývající se v bahně.

Nic pak nepřispěje k rychlému skončeni lovu tak jako sádky, založené v blízkosti rybníků, do kterých mohou nosiči snadno odnést chycené a vytažené ryby buď na zádech, nebo na ramenou. Nádrže a kádě nepojmou totiž ani mnoho ryb, ani je nezachovají dlouho bez poškození a hlavně protahují trváni lovu, což je ovšem škodlivé.

 

 

Proč stoupá cena kaprů, ačkoliv rybníků přibývá?

 

Příčina toho je patrně dvojí. Jedna vznikla doma, druhou způsobila cizina a obojí příčina, abychom prozradili pravdu, pochází z nezřízené mlsnosti, která stejně jako neklade žádné míry labužnictví, tak ji neklade ani nákladům, za něž se takový požitek kupuje. To však, že kapr je všude počítán mezi slasti hodů, je již známo. Lidé nezačínají znamenitější hostiny bez kapra, abych pomlčel o předácích lidu, kteří ho dávají k snídani, na přesnídávku, k obědu i při pitce. Podobně nezná zdrženlivosti lid sám a velmi rád, kdykoliv si může kapra opatřit, zatěžuje jím své stoly. Podle městského lidu se řídí a napodobují jej venkované, kteří zvláště v době, kdy přicházejí do měst a vesnic na trh, nevracejí se odtud na své statky dříve, dokud si nenaplní hrdlo kaprem, a to dosti draho koupeným, jako by žádný kapr nechutnal stejně jako ten, který je draze koupen. Když se tedy kapra dožadují v naší vlasti s takovou chtivostí všechny stavy, jaký div, že jak stoupá hlad po něm, tak zároveň stoupá každoročně jeho cena, protože se všichni o překot předhánějí, aby ho koupili.

A co pak za hranicemi? Což nepozorujeme, že kapr u nás koupený nejen zabírá téměř všechny hostince v horním Německu, ale že dostává přednost i před rybami, které jsou ušlechtilejší než on? Zastavil jsem se již před jistou dobou v alpském městě Inšpruku u hostinského a žádal jsem ho, aby mi dal k obědu pstruhy. Tu hostinský pravil: "Jestliže si přeješ ryby, přinesu ti hned ryby o něco lahodnější, než jsou pstruzi". Bez prodleni přinese kapry, kteří byli o něco dříve dovezeni z Čech a z plna hrdla je chválí a velebí, srovnávaje je hned s benátskými jezerními pstruhy, hned se pstruhy rýnskými. Neodporoval jsem ovšem, protože jsem viděl, že jde o slávu mých krajanů, avšak zatím jsem ho požádal, aby nechal kapry na zítřek a dnešní oběd mi doplnil pstruhy. Hostinský poslechne a připraví pstruhy k obědu, kapry ke snídani. Když začal účtovat, počítá kapry dráže než pstruhy. Spatřiv to, řeknu průvodcům: "Od této chvíle přestaňme se divit, proč cena kaprů stoupá, neboť vidíme, že cizinci je cení více než pstruhy".

Uvedené ukázky z Dubraviova spisu O rybnícich nám umožní dosti podrobně nahlédnout do tehdejšího rybničního hospodářství a také proniknout do myšlení Dubraviovy doby. Pochopíme mnohé z onoho úžasného období výstavby rybníků, které našly své trvalé místo v obrazu české krajiny. A také pochopíme, proč si svou pravdivou knihou postavil v dějinách našeho rybnikářství plzeňský rodák a později olomoucký biskup - rybníkář Jan Dubravius trvalý pomník.

 

 

O práci starých rybníkářů

V rybničním hospodářství se používá mnoho speciálních nástrojů, které jsou charakteristické pro tento obor. Jsou to především sítě, dřevěné nádoby a další různé potřeby. Je zajímavé se zamyslet, jak se celý tento soubor rybářského nářadí vyvíjel, kde vznikal a jak dospěl až do dnešní podoby.

V dávných dobách, kdy rybníkářství bylo něco nového, byly základem znalosti říčních rybářů. Tito rybáři u nás nepochybně rybařili již v předhistorickém období. Zcela určitě dovedli plést sítě a vyrobit si k tomu potřebný materiál, někdy možná ještě lněný, později již konopný. Druhou profesí, která mohla od samého počátku vyrobit pro vznikající rybníkářství potřebné sítě, byli provazníci. Dřevěné nádoby, jako jsou kádě a lejty, dovedli zhotovit místní bednáři. Tím bylo o výrobu hlavních rybničních potřeb postaráno.

V malém rybničním hospodářství, často na jediném malém rybníce, se vystačilo s několika jednoduchými nástroji. Bývala to v první řadě ohnoutka, mělká pytlovitá sítka, na ohnutém dřevěném rámu. Ryby se tak daly vybírat z loviště a přenášet do kádí nebo sádek. Byla velmi levná a vyskytuje se místy i dnes.

Podobně levný a účelný býval dřevěný keser, převzatý z říčního rybářství. Dřevěná samorostlá vidlice se doplnila dřevěným obloukem. Tak vznikl rám, na který se natáhla mělká síť. Ohnoutkami a kesery se ryby nanosily do kádě a odvezly v lejtě do sádek. To byl celý výlov.

U velkých rybníků bývaly sádky často hned pod hrází, aby se ryby nemusely daleko vozit. Rybáři tam přenášeli kapry přímo v keserech. Porybní zřejmě netrpěli, aby se práce s živou rybou zbytečně vlekla. Tak vzniklo známé přísloví "běžet jako s keserem", jemuž dnes už jen málokdo rozumí, protože se s kesery již dávno neběhá.

V drobném rybníkářství zemanů a na menších panstvích se tyto nejstarší a nejjednodušší nástroje udržely někdy až do poloviny 20. století. Na velkých panstvích však vývoj rybníkářství postupoval ke stále větším a větším rybníkům. Již okolo roku 1360, v době panování Karla IV., se u nás postavily velké rybníky, na kterých se technika výlovů musela změnit. Stačí připomenout severočeský Velký rybník u Doks, který dnes známe pod jménem Máchovo jezero, anebo jihočeské Dvořiště u Lomnice n. L. Domníváme se, že právě v této době se utvářel obraz rybničních výlovů tak, jak ho známe ze starých fotografií, obrazů i z vlastní zkušenosti. Do loviště přibyl nevod, největší rybářská sít hlubokého pytlovitého tvaru opatřená na horní žíni dřevěnými plováky a na dolní olůvky. Nevodem se zatahovalo pomocí dvou dlouhých a silných provazů, u kterých musely být celé skupiny rybářů, aby se zvládla velká hmotnost chycených ryb. K zavážení nevodu lovištěm, k jeho ovládání při zátahu a k jádření sítě byly potřebné lodi. K vybírání velkého množství ryb z nevodu již nestačil starý dřevěný keser, ale rám musel být železný. K přebírání ryb sloužily přebírky, zvané též řešátka. Pletly se z dvojího materiálu, ze smrkových kořenů a z mladých dubových kmínků, a proto byly velmi pružné a pevné. Přebrané ryby přicházely do kádí.

Pokud se ryby ihned při výlovu prodávaly, což bývalo za starých časů obvyklé, měřily se v tak zvaném měrném džberu. Byla to okovaná dřevěná nádoba, dole širší a nahoře užší, do které se vešlo přibližně dnešních 105 kg ryb. Měrné džbery měly být po celé zemi stejné, ale zřejmě tomu tak vždy nebylo. Ze zprávy poděbradského purkrabí Ondřeje Žlutického se totiž dovídáme, že roku 1603 si pražští obchodníci s rybami stěžovali a žádali, aby byl poděbradský džber porovnán s mírou chlumeckou. Ze zprávy chlumeckého hejtmana Adama Nikláska z Žitenic na Chotouchově, která pochází z roku 1607, se dále dovídáme, že někteří z pražských obchodníků s rybami si dokonce vypůjčovali při nákupu ryb cejchovaný měrný džber od některých osob rytířského stavu v chlumeckém okolí.

Prodané i neprodané ryby se od výlovu rozvážely v lejtách. Lejta je ležatý sud o objemu asi 4 hl, s otvorem na boku. Lejty se vozily na selských vozech - žebřiňácích, na koňský potah se nakládaly tři a na volský dvě. Podle vzdálenosti a teploty ovzduší dovedli rybáři naložit správný náklad ryb, aby ryby dopravu dobře přežily. S dopravou do sádek to většinou nebývalo příliš složité, protože cesta bývala krátká. Snad jen nečekaně teplé podzimní počasí v době výlovů dovedlo přidělat porybným starosti. Větší potíže nastávaly při dopravě ryb na velké vzdálenosti, například z jižních Čech přes Šumavu do Rakouska a Bavorska, někdy i do Itálie. Tyto daleké transporty se pro jistotu uskutečňovaly až v zimě, kdy ryby ve studené vodě dopravu lépe snášely. Také jízda se saněmi byla jednodušší než s vozy.

O staré dopravě ryb, jak se zachovala ještě do počátku 20. století, uvádí její pamětník T. Mokrý:

"Staletí trvajícím vývozem utvořila se postupem času pevná trhová střediska. Pro obchod s Německem tvořil důležitou etapu Cheb. Etapa ta se utvořila již v dobách, kdy česká ryba byla po staletí dopravována do Německa po nápravě z dalekých jižních Čech: do Chebu v povozech, zde byla ukládána v sádkách a pak po několika dnech, kdy se z dlouhé cesty zotavila, putovala dále na místo určení v Německu. Ještě dnes zove se říšská silnice Budějovice-Cheb, vedoucí přes Vodňany, Písek, Blatnou, Lnáře, Nepomuk, Přeštice a Plzeň do Chebu, "silnicí rybářskou". Byla to po staletí nejdůležitější a nejsilnější tepna rybního obchodu jižních, jihozápadních a západních Čech. Cheb jako konečná stanice této silnice stal se tak pro nás nejdůležitějším obchodním střediskem tržním, měl několik nejlepší pověsti požívajících obchodních domů, které měly společně s obchodními domy saskými obchod i export české ryby úplně ve svých rukou."

Česká doprava ryb mívala ještě jednu specialitu: tam, kde byl výhodný směr toku řeky, zejména z jižních Čech po Vltavě do Prahy, se ryby často dopravovaly na vorech. V některém voru se ponechal otvor, do kterého se upevnil dřevěný haltýř, a v tomto haltýři se kapři snadno dovezli po řece do Prahy a často i dále do Německa, popřípadě až do Hamburku. Z panství Orlík se uchovala zpráva z konce 17. století, že se tam ke stejnému účelu používaly velké proutěné haltýře, zvané košatky.

Velký pokrok, který nastal v českém rybníkářství koncem 15. století a v 16. století, se projevoval i v tehdejší hospodářské literatuře. Z ní můžeme čerpat také poučení o pracovních nástrojích starých rybářů. Jedním z významných autorů byl Jan z Ploskovic, řečený Brtvín. K roku 1550 se uvádí jako rožmberský písař na Drslavicích. Buď on, nebo jeho otec sepsal a před r. 1535 vydal "Knižku, kterak by člověk sám sebe, přitom i jiné vésti měl, zvláště pakli kteříž nad jinými v světě panují". V knize se popisuje rybniční hospodářství a mezitím i příslušné nářadí. V kapitole "Nádobí k rybníkům" se píše: "Jest také porybnému potřebí o všelijaké rybniční potřeby včas se postarati a zvláště, což k lovení záleží, aby všecko pohotově bylo, ne teprva, když se loviti mělo, aby se s tím neb oním shledával. Tyto věci ať jsou vždycky před rukama, jako džber mírný, jakýž od starodávna býval, pak nevod veliký i malý, kesery, kádi, džbery, přeběračky, korčáky, lopaty, rejče, plachty lodí také. Neb toho všeho při lovení potřeba bývá. K tomu voznic několik s vozy vždycky pohotově při lovení býti má, pro potřeby zvláště domácí. Pakli by při tom čem jaký nedostatek byl, prvé to všecko přehlédej a zvlášt vazby. Jestli koudel domácí - pakli není, nakup - a dej niti nadělati, těch ať vždycky raději zbývá, než se nedostává. A maje od toho jednoho z holomkův, kterýž by všecky vazby dělati uměl, nad službu mu vejš přidávej, ať ty věci dělá a tvrdí (tvrzení vazby = oprava sítě) jak potřeba kádě, a jiné též ať spraviti dá. Item dáti několik koží hovězích naschvál koželuhu dobře vydělati a potom ševci dobrému kázati z nich škorní lovcům nadělati, aby pro zimu, když se loví, u vodě trvati mohli."

Vidíme, že Jan z Ploskovic byl moudrý hospodář a s jeho pokyny je možné jedině souhlasit. Jiným autorem, který si dovedl zasvěceně povšimnout rybářských potřeb, byl známý Jan Dubravius. Ve svém díle sice nevěnoval těmto otázkám zvláštní kapitolu, ale znalost nářadí prostupuje celé jeho dílo.

Divákům při výlovech nejvíce imponuje velká rybí váha. Ryby se v ní váží po sto kilech. Historie rybích vah je však mladší než historie ostatního nářadí a souvisí s vývojem vážení ryb. Pokud se ryby pouze odměřovaly v měrných neboli "mírných" džberech, byla rybí váha neznámou věcí. Nejstarší zpráva o rybí váze pochází z Hluboké n. Vlt. z roku 1580, na jiných velkostatcích se váhy objevují až během 17. století. Například v Dymokurech je váha s měděnou mušlí zapsána v inventáři z roku 1658. Ve vyspělém rybníkářství v Chlumci n. Cidlinou se váhy objevují dokonce až okolo poloviny 18. stol. a podobné poměry byly i na Třeboňsku. Rybáři i obchodníci si na vážení ryb zvykli a z rybníků se pomalu ztrácel starodávný džber, po kterém se u nás nezachovala památka ani do muzejních sbírek.

Rybářské váhy nebyly jednotné. Záleželo na místních zvyklostech a také na dovednosti řemeslníků, kteří je zhotovili. Podstavcem k váze mohla být buď trojnožka, anebo sloupkový stojan zvaný šibenice, šibenička nebo čekan. Váha mohla být bud dvouramenná, kdy se ryby vyvažovaly závažím na protější desce, anebo jednoramenná, která měla za závaží železnou kouli, posuvnou po volném rameni. K uložení vážených ryb mohla sloužit měděná mušle, ale také jen dřevěný džber anebo pouhá síť na železném rámu. Uvedené prvky umožnily mnoho různých kombinací.

Některá nářadí mohla mít jen místní význam. V inventáři panství Chlumec n. Cidlinou je v roce 1616 zapsáno štičí sítko. Byl to lehčí typ nevodu, sloužící při výlovu k přednostnímu slovení štik. Abychom pochopili jeho funkci, připomeneme si soudobou situaci v lovišti. Štik bývalo tehdy mnohem více, než je tomu dnes. Přisazovaly se do rybníků, aby spotřebovaly přemnožený plůdek kapra a plevelné ryby. Při výlovu plavaly štiky, trpící nedostatkem kyslíku, při hladině, a rybáři dobře věděli, že jsou mnohem choulostivější než kapři. Bylo třeba je rychle slovit zátahem při hladině a k tomu právě sloužilo zmíněné štičí sítko. O podobné síti se zmínil ve svém spisu i Jan Dubravius.

Ve starých soupisech rybničního inventáře se nachází i mnoho jiných potřeb. Háky a řetězy ke zdvihání čapů, nitě a jehly k opravám poškozených sítí, sekery na led, kolečka a lopaty k opravám podemletých hrází, závaží kamenná, železná i mosazná, putny, koše, šoufy, pumpy a další svědkové bývalé slávy starého českého rybníkářství.

V 17. a 18. století zaznamenalo rybářství jen malý pokrok. Teprve renesance rybničního hospodářství v druhé polovině 19. století a modernizace od poloviny 20. stoletá přinesly mnoho změn, které již přímo vedly k rybářské současnosti.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA