Jdi na obsah Jdi na menu
 


Penčický okruh

Obrazek

 

Penčický okruh je krásná trasa vedená hlavně po lesních cestách a pěšinách. Na třech místech jsou na ní umístěny lavičky a stoly, na dvou místech přístřešky, kde je možné se skrýt před deštěm. Stezka tvoří okruh kolem kančí obory.

Černokostelecko bylo původně po­kryto souvislými lesy. Druhová sklad­ba byla pestrá - z listnatých přede­vším duby, buky, javory, habry, jilmy, jasany, lípy, olše, osiky jeřáby, z jeh­ličnanů jedle, smrky, borovice, mís­ty tis a jalovec. Od první poloviny 13. století se plocha lesa zmenšo­vala, jak byly zakládány nové vesnice a potřebovaly další plochy pro nová pole. Situace se obrátila v druhé po­lovině 15. století, kdy řada osad zani­kla a pole opět zarostla lesem. Jed­nou z těchto bývalých osad byl i Alda­šín. Dnes po něm zbývá jen kostelík s lesním hřbitůvkem.

Za hřbitůvkem jsou vysazeny tři druhy stromů, které by mohly být vhodné pro pěstování u nás. Jedle obrovská roste v západní části ame­rického kontinentu od Kalifornie po Kanadu. U nás se jí daří dobře, netrpí škůd­ci, je poměrně odolná vůči imisím a je vyni­kající v produkci dřevní hmoty. Další je sto­letý zerav řasnatý. Douglaska zelená tu roste ve skupinách. I ta zde velmi dobře prospívá. Vysazování cizích druhů dřevin však může být problematické. Lze je pěsto­vat jen na některých stanovištích, která mají určité bioklimatické podmínky. V současné době se legislativa Evropské unie snaží prosazovat všude jen domácí druhy stromů. Les je složitý ekosystém, kde téměř vše souvisí se vším a opatrnosti není nikdy dost.

Naše domácí jedle bělokorá dobře snáší zastínění. Dorůstá výšky až 60 m, tloušt‘ku kmene může mít 2 m a stáří až 500 let. Je­dlí dnes ubývá - způsobují to imise, na které je velmi citlivá. Na okraji rezervace Voděradské bučiny rostou jedny z nejstar­ších zdejších jedlí. Jejich vrcholy mají tvar „čapího hnízda“ - znamená to, že již neros­tou do výšky. Navíc jsou napadeny cizopas­ným jmelím.

Smrk roste obvykle v nadmořské výšce 400-1400 m. Je to strom typický pro horské oblasti, u nás je původní především v po­hraničních horách. Do pásma listnatých le­sů se mu podařilo proniknout jen tam, kde půdní a klimatické podmínky listnáčům ne­vyhovují, ale naopak jsou vhodné pro růst smrku. Je to především v hlubokých, stude­ných a vlhkých údolích. Taková místa zaují­mají reliktní smrčiny.

Kolem Jevanského potoka se nacházejí zbytky zdejší smrkové populace. Stromy jsou 90-200 let staré, s výškou přes 40 m. Kmen takového smrku může poskytnout až 12 m3 dřeva. Stromy, které jsou označeny zelenými pruhy, jsou tzv. výběrové stromy, jejich semena se používají k rozmnožování a rozšiřování zdejší smrkové populace.

Na Jevanském potoce je vybudováno celkem 10 rybníků. Dva z nich slouží rybář­ským sportům, některé aspoň částečně k rekreaci. Tady na sebe naráží požadavek čisté vody a snaha získat co nejvyšší vý­nosy ryb hnojením. Hnojení a nedokonale vyčištěné odpadní vody, které do Jevan­ského potoka přitékají, způsobují zarůstání hladiny vodním morem. V rákosinách je prostor pro úkryty i hnízdění vodního ptac­tva. Jenom kachen je tu k vidění více než10 druhů.

Obora pro černou zvěř zde byla založena v roce 1980. Je to účelové zařízení Vysoké školy zemědělské v Praze, určené přede­vším k výuce studentů. Rybníčky a bažinatý terén kolem nich slouží jako kaliště divo­čáků. Postupně se na místo smrků vysazují duby, které poskytují černé zvěři potravu. Ročně se tu odloví asi 50 kusů zvěře.

Voděradské bučiny

Obrazek

Národní přírodní rezervace Voděradské bu­činy chrání komplex lesů na pravém břehu Jevanského potoka. Naučná stezka zde byla několikrát obnovována a upravována. Malá část trasy vede souběžně s naučnou stezkou Penčický okruh. Územím prochází i několik turistických značených cest.

Geologickým podkladem jsou hlubinné vyvřeliny středočeského plutonu - hrubozrnná říčanská žula, kterou proniká na ně­kolika místech jemnozrnná žula, označo­vaná jako jevanský typ. Žula se rozpadá do bloků. Je to způsobeno rozpukáním hor­niny. Změny teploty, větrná eroze, voda, která se mění při zmrznutí v led, a kořeny rostlin postupně rozšiřují trhliny, až se blok uvolní. Na plošinách a mírných svazích tak vznikají kamenná moře.

Během ledových dob zde byla prů­měrná roční teplota -2 °C. Léto trvalo jen krátce, většina vody byla vázána ve formě ledu a sněhu, spodní pra­meny chyběly. Nezasahoval sem však kontinentální ledovec, ani se ne­vytvořily malé místní ledovce. Přesto tu vznikly podobné tvary, jaké vznikají ledovcovou činností. Jsou nepravé, tudíž pseudoledovcové. V území s touto nadmořskou výškou je to oje­dinělý jev - něco takového bychom očekávali spíše v horských oblastech.

Pseudokar je kotlina uzavřená ob­loukovitou strmou stěnou. Vznikl ve sníženině, ve které se ukládaly zá­věje sněhu. Sníh zledovatěl, do puk­lin v hornině zatékala voda a opako­vaným mrznutím se odlamovaly kusy hornin, které se posunovaly po svahu dolů. Dnes je původní strmá stěna obvykle čás­tečně překryta nánosy písku a hlíny a je méně nápadná. Tam, kde bylo pod pseudo­kary vlhko a navátá sprašová hlína, vznikly pseudomorény (varpy). Na podložní věčně zmrzlé půdě klouzaly po svahu dolů bal­vany. Do pohybu je uvádělo opětovné mrz­nutí vody. Proudy balvanů jsou zde i stovky metrů dlouhé a až dva metry mocné. Pří­roda zde napodobuje výsledky činnosti ledovce i útvary, které připomínají čelní mo­rény. Proud je přerušen a kameny jsou na­vršeny na sebe. Tyto útvary vznikly pravdě­podobně při přerušení půdotoku vlivem změněných klimatických podmínek. Na vel­mi chladné prostředí v minulosti je tu i další památka - drobní živočichové, žijící v půdě. Právě mezi nimi byla zjištěna řada druhů, které jsou jinak známy ze severní Evropy.

Původní skladba dřevin na území Vodě­radských bučin byla poněkud jiná, než je dnes. Velmi rozšířená byla jedle bělokorá ­tvořila 40 % porostu. O něco méně bylo buků - 35 %, jen kolem 5 % patřilo dubům a smrkům. Zbytek připadá na borovice, ja­vory, habry a ostatní dřeviny. Podle lokál­ních podmínek se měnila i druhová skladba.

Zdejší lesy postihla v letech 1735-1737 větrná kalamita. Od poloviny 18. století tu probíhala těžba dřeva. Do poloviny 19. sto­letí bylo vytěženo a obnoveno přes 500 ha lesa (rezervace je velká 676 ha). K výsadbě však byly použity i stromky cizího původu. Část porostů má však prokazatelně místní původ. Dnes jsou evidovány a sledovány lesnickou fakultou v Praze jako trvalé po­kusné plochy. Na některých místech se ne­provádějí žádné zásahy, příroda je po­nechána sama sobě. Veškerá současná výsadba je pouze místního původu a hos­pOdaření v lese je přizpůsobeno ochranář­ským cílům. Provádí se tu i dlouhodobé sledování koloběhu vybraných prvků se zvláštním zřetelem na toxické prvky, které sem mohou být zanášeny v důsledku civili­začních vlivů. Jde sice jen o nepatrná, sto­pová množství, ale právě proto jsou důležitá data o jejich případném nahromadění. Ra­dostné je, že se snižuje kyselost dešťové vody (po odsíření elektráren).

V lesích tu žije běžná lesní zvěř včetně prasete divokého. Útočiště tu nacházejí ptáci - datel černý, holub doupňák, včelojed, jest­řáb, a dokonce čáp černý. Jiné druhy uvi­díme u potoků a u rybníků. Nejbarevnější je ledňáček říční. Hnízdí tu řada kachen. V době hnízdění je nebezpečný a agresivní samec labutě velké. Rybníky jsou využívány i pro rybolov a sportovní rekreaci.

­

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA