Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výňatek z díla dr. A. Sedláčka
HRADY, ZÁMKY A TVRZE XV.


Jak jméno svědčí, byl Kostelec prvotně opevněním kostelním. Staří Čechové říkali chrámu s hrubou věží k obraně spůsobilou a hradbou obehnanému kostelec podle lat. castellum a na rozdíl od dřevěného kostela, kterému se říkalo církev neb církvice. Tím se i dává znáti, že první osídlení toho místa se stalo za doby křesťanské. Okolí bylo ode dávna královstvím. Od některého krále na počátku 14. století zřízen z Kostelce hrad a k jeho obraně vysazena drobná manství služebná v okolí, z nichž některá se ještě v 15.st. připomínají. Král Jan odňav Náchod ok. r. 1325 Ješkovi z Náchoda dal jemu a synu jeho Ješkovi za to hrad Kostelec a z lesnatého kraje tolik, kolik se mu za hodné zdálo. Ješek syn sahal na nápravníky neb many žádaje na nich více než povinné služby a když se zpěčovali, vyháněl je ze statkův aneb jim bral úrodu a dobytek. Král Jan je proto z pravomocnosti Ješkovy vyňal. (Asi r. 1340.) S bratřími svými Hronem a Matějem držel Ješek také Březník na Moravě již r. 1338 a později jej měl najatý od nich. Ale že sám měl Kostelec, zůstal Březník i s hradem Kraví horou jim a jich potomkům. L. 1358 vzdal Ješek hrad Kostelec císaři Karlovi a přijal jej od něho v ušlechtilé manství. Před tím prodal les Kozí hřbet ke klášteru Skalickému.

Ješek zemřel v zimě následující. Synové jeho byli Hron, Ješek, Mikuláš, Mareš a Oldřich. Císař Karel jim (1359, 22. února) Kostelec manským právem potvrdil a vyňav je ze všech soudův ustanovil, že jen před králem (na soudě dvorském) mají odpovídati. Hron s bratřími připomíná se také jako patron kostelův 1359 v Plaňanech a Kostelci, 1360 v Údašíně a Plaňanech. Vedle tří z těchto bratři připomíná se r. 1366 Půta z Častolovic jako spolupatron kostela zdejšího. Z pozdějších zápisův dovídáme se, že držel Půta část Černých lesův, jež bezpochyby byly dílem buď Hronovým neb Ješkovým, a soudíme také, že mu náležel díl buď na hradě neb městečku. Jisto jest, že Půta držel některé vesnice, které r. 1359 ke Kostelci patřívaly a jež pak r. 1415, s panstvím Zlenickým prodal. Protože udělení léna všem bratřím svědčilo, následoval asi od r. 1380 po bratřích ‘ Oldřich nejmladší z nich a s Půtou sdílel kostelní podací. Ale ač se Mikuláš mezi nimi nepřipomíná, soudíme přece, že měl ještě díl snad jen na penězích. Když r. 1405 Boček z Poděbrad Oldřicha do dvorského soudu poháněl, bránil se proti tornu Mikuláš pokud by se týkalo vsí Svrabova a Brník. V ten čas vymizeli oba bratří z lidské paměti. Kostelec držel Jan z Náchoda asi od r. 1408), ale nikoliv sám, nýbrž s Janem z Klučova. Odkud práva tohoto pocházela, není známo. Ke kostelům podával (1413) Náchodský sám, ale r. 1415 prodal s Klučovským hrad Kostelec celý se všemi staveními, hradbami a příkopem, ves celou, dva dvory poplužné a troje popluží a vesnice s many Janovi ze Smržova, purkrabí na Bělé. Tento přikoupil L 1416 od Půty z Častolovic lesy Skalice a Stráně ostatek zboží Kosteleckého byl Půta přirazil ke Zlenicům a před tím prodal. Strany těchto nastupoval Jan na Kunše z Konojed držitele Zlenic, protože podle listu Karlova měly náležeti ke Kostelci, a dovedl toho, že mu je Kuneš (1417) za 600 kop v desky dvorské vložil.

Jan býval v r. 1404—1416 sekretářem v kanceláři královské, odkudž se nejen jemu, nýbrž i potomkům jeho Sekretář říkávalo. Po smrti krále Vácslava přidržel se krále Zikmunda a padl v bitvě 1420 1. listopadu za Vyšehradem.1 Zůstali po něm synové Jan, Sudek a Pavlík. Jan spravoval dlouho společné statky sám; r. 1428 prodal v Praze dům po otci. L. 1437 byl v žoldu Plavenských proti knížatům Saským. Když se pak rozdělili, dostal Jan jen dvě vesnice a hrad s jinými vesnicemi ostatní dva; ale ti prodali r. 1444 díly své Janovi, tak že tento držel zase celé panství, jako jeho otec.2°) Drže se stranou Poděbradskou vpadl r. 1448 do Prahy a r. 1449 opověděl Sasům.

Po smrti Janově dědili panství po něm synové jeho Jindřich a Všebor. Onen pojav k manželství Machnu jinak Markétu z Hradenína zapsal jí 1460 na části panství, která se mu měla dostati při rozdílu, 250 kop věna. Teprv r. 1471 rozdělili se bratří oba o dědictví, tak že Jindřich obdržel hrad s příslušenstvím a vsí Svrabovem, Všebor Černé lesy, dvůr Penčice, vsi Jevany a Vyžlovku, dvůr Budislavice a dvůr kmecí ve Voděradech. Tento díl prodal Všebor r. 1475 bratru svému za 500 kop a tak opět oba díly v jedno spojeny. K prosbě Jindřichově král Vladislav vyzdvihl ves Kostelec na městečko (1489, 14. března) a trhy, vařením piva a řemesly obdařil. Jindřich pojal potom k druhému manželství Annu ze Sulevic a věnoval jí r. 1491 1000 kop na zboží ‘Kosteleckém.‘) Ale již roku následujícího (1492) prodal Jindřich hrad Kostelec »na Černém lese« městečko a vsi příslušné Slavatovi z Chlumu a z Košumberka za 1000 kop, k čemuž i král Vladislav dal jest své povolení.

Ostatně držel Slavata ve zdejším okolí rozličné statky zpupné a manské, které pod jednu správu s Kostelcem uvedeny jsou, k tornu ‚přikupoval i mnohé menší statky. Některé z nich od původního panství byly před tím odděleny (Bohumil, Udašín), nyní jsou mu opět vráceny. Aby pak Slavata přikoupená dědictví úplně s Kosteleckem spojiti mohl, propustil mu král Vladisl3v r. 1494, 14. února Kostelec z manství a dal co zpupné dědictví v desky zemské vložiti. Slavata zemřel okolo r. 1497 zůstaviv syna Michala.

Michal Slavata měl úředníka Bernarta ze Zásmuk, který statek jeho Dobřichovský a Radovesický spravoval. Ten když potom činil počet z důchodův, které k sobě za ryby z rybníka Cerhenského od lidí přijímal, ukázal některé dluhy na lidech, že by mu ještě platiti měli; ale to se tak nestalo, neb když na lidech peníze chtěli, ti tornu odpírali mluvíce, že dlužni ‘ nejsou, poněvadž již vše Bernartovi zaplatili. Vida to Michal, vzal hned Bernarta na závazek, aby totiž nikam neodcházel, dokud by řádného počtu nevykonal, totiž buď lidí neupomenul aneb sám nezaplatil. Bernartovi se brzo za stesklo a vznesl žalobu k hejtmanu království, že jej prý Michal po přijatém počtu pod závazkem drží. Tu vypověděl soud hejtmanský (1527), aby byl Bernart závazku prázden, avšak aby panu Michalovi dosti učinil ve 4 nedělích.

R. 1530 přel se Michal Slavata s Prokopem Jelínkem a Pavlem Fugelhauzem rotmistry, neb tito chtěli míti od něho 34 k. služby zadrželé a obeslali jej před hejtmany královské, ačkoliv prý v Kouřimi se přiznali, že jim pán nic dlužen není. Když však Michal dokázal, že jim skrze Jana písaře Michalova v domě páně při přijímání jich připověděno, že jim má služba jíti na praporec, na koně, na rotmistrství a na pacholata, tak jako Pražané dávali a také ze svědectví Adama Říčanského hejtmana jich, jemuž poručeni byli od pana Slavaty, se našlo, že peníze měly za nimi poslány býti, odsouzen jest Michal (1529 v červnu), aby jim peníze zúplna tak zaplatil, jak Pražané dávali. Ale poněvadž je pán na sto drábův jednal a oni více převzali než povinně vzíti měli, nalezli hejtmané, že jim Slavata penězi, které by na místě špíže byli dostali, povinen není. Podobnou při měl s Janem Hostivářským z Kostelce, jehož-najal, aby jízdné a pěší k Vídni proti Turkům vedl, ale jemu pak služby neplatil. Sice i Jan peníze, které přijal od Vácslava Amchy z Borovnice na 11 drábův a na 4 měsíce ‚ (na drába za měsíc 80 gr.), i části za sebou nechal, an drábům jen za 3 měsíce zaplatil. Na lidi z cizích panství byl tuhý. Zajav jednou člověka z Doubku měl jej na Kostelci ve vězení. Vyšel z vazby nemocný a nosil se na berlách. Přišed domů dělal dva dni, že neměl chleba ani penízka, pak se hned složil a ležel několik nedělí a zůstal chromým.

K tornu se tu pokládá tento list Kutnohorských:

VMst urozený pane mincmistře milý. Na ViMst vznášíme, jaká se jest věc nám, tudíž našemu spoluradnému Jakubovi Sobolovi od p. Michala Slavaty z Chlumu, když se k němu na Kostelec týž Jakub přitrefíl, přihodila. Jakož o tom zprávu nám takovú učinil, kterak p. Slavata dal se nás tudíž jeho Sobola V hanění slovy protivnými a dŮtklivými i posměšnými o námluvě bez našeho všelikerého provinění. A najprv rozličně se potrhal na spoluradného našeho a pravě proč jste mi kázali služebníka mého do vězení vzíti a podnes jej na rukojmích držíte, ježto já totéž mohu učiniti a do věže tebe dáti a pravě vrzte jej do věže«. A tak jste spravedliví horníci, že jste mi těch svých nálezci čísti nesměli, ježto každá věc pří- pravou má býti svobodna a zjevna. A že jste mi psali dvoje psaní lživé a za nic se nestydíte—e a tak mnoho jiného mluvil pán dotýkaje nás a nám bez viny připisuje, ješto my takových věcí Buoh dá se ne- bojíme, nebo ráčíte VMst v dobré vědomosti míti, proč jest Pavel Havránek do vězení vsazen,že ne pro to, že jest služebník páně S ale proto, že jsa sousedem sousedsky se nezachoval, vejstupky předkem proti výsad4m i právám našim nám i vší obci čině. I proto, že jsme ho trestali jako souseda, to jsme spravedlivě učiniti mohli. A protož zdá se nám, že tu panu Slavatovi nic povinni nejsme a nevíme proč by našeho spoluradného aneb někoho z našich, jakož se JM strojí, měl do věže metati, poněvadž chlapci jeho ani pod daní nejsme, ale jestli kdo z nás pánu čím povinnovat, ví pán jak se má v tom zachovati, kdež pak nám utrhaje mluví, že bychme nálezu a vortel svých před ním čísti nesměli, ó tom VMst dobře v paměti míti ráčíte, na čemž jest pozastaveno, aby kdyžby příjezd páně Slavatů do Hory k nám byl, že. na rathouze a tu, kdež toho místo jest, přečteny budú tolikrát, kolikrátkoli pán potřebovati bude. A protož nerozumíme, jak spravedlivě nás nespravedlností dotýkati může, kdež my pravíme, že se nám tu od pána ublížení stalo. A též že bychme měli jemu dvoje lživé psaní učiniti, ježto my nevíme jaké a oč. Protož na VMst pane mincmajstře milý vznášíme a ViMsti žádáme a prosíme, že VMst nás v tom litovati a nám v tom radni i pomocni býti ráčíte, poněvadž naše práva k VMsti se vztahují jakožto k ouředníku na místě krále JMsti pána našeho milostivého.

Šepmistři a spoluradní.

Michal zemřel I. 1534 odkázav posledním pořízením (1533, 18. září) Kostelec, Chlum, Talmberk, klášter Sázavský a Hradiště strýci svému Slavatovi z Chlumu a na Košumberce, Klučov manželce Elišce z Sovince do živnosti, Čestín Kostel Markétě vdané Zvířetické sestře své a Dobřichov Zdenkovi Lvovi z Rožmitála. Z dob Slavatových znám jest tento příběh z okolí:

Když zemřel v Černikách Jan Měkýš (bývalý purkrabě), přijel úředník páně Slavatův v pátek večer asi okolo čtyř hodin na noc i volal a ptal se na rychtáře. I ozval se mu Valentin Valeš, rychtář, tudíž řka:

»Co potřebuješ ?« A on řekl: »Prosím tebe sousede, okaž mi, kde jest rychtář. I odpověděl: »Jakáť potřeba rychtáře?« »Že sem úředník z Kostelce.« I řekl Valentin: »Já jsem rychtář.« Pověděl: »Když si rychtářem, prosím tebe, pověz mi, zabili li jsou Jana Měkýše. Pověděl, že zabili. Optal se zase úředník, jestli ho pochovali a rychtář pověděl, že pochovali. Optal se opět, zdali osadili dvůr Měkýšovský. Řekl rychtář, že není osazen, než sedláci jsou na něm. Tedy řekl úředník: »Pošli pro konšely.« Řekl rychtář, že není konšelův. I kázal poslati pro sousedy a když přišel soused jeden, takto k nim mluvil: »Milí sousedé! prosím Vás, pojďte se mnou tam, prosím Vás, ‘že sem nepřijel proto, abych bral, než přijel sem proto, abych opatřil, neb jest člověk páně byl a něco povinnovat pánu mému byl.« I šli, ale sedláci je t pustiti nechtěli, ačkoliv jim řeč svou opakoval, že nepřijel, aby bral, ale aby opatřil. V sobotu. ráno přijeli Jan Vrbčanský z Velišova a N. Vchynský na místě nejv. sudí zemského, aby se ve statek Měkýšův, jako odúmrť na krále spadlou, uvázali. Za svítání chtěli ke dvoru, ale také je nepustili. .I jeli k sousedu Jirovi a poslavše pro rychtáře okolo snídání, optali se ho: »Cos byl u pána svého? co pán ráčí rozuměti, na koho ten statek připadne?« Pověděl rychtář: »Pán J. M. ráčil pověděti, že nerozumí na koho by měl připadnouti; když přátel není, že na. krále taková věc při páduje.« I řekli oba páni, ‘že sme posláni od nejvyššího pana sudího, abychme ten statek opatřili.« V neděli chtěli Vrbčanský a Vchynský, aby jim lidé Měkýšovi člověčenství slibovali k ruce nejv, sudímu, ale rychtář toho dopustiti nechtěl, boje se, aby těžkostí‘ neměl. Ačkoli mu slibovali, že těžkostí míti nebude, přece ne přivolil, i když se hněvem odešli. S dotčeným Vrbčanským měl Slavata r. 1538 soud, protože mu slíbil dáti kožich liščí n. Michalův hřebíčkový, sametem pošitý a zelenými tkaničkami premovaný.

Po Slavatovi následoval syn Diviš. Byv ji r. 1541 zasnouben s Alžbětou, dcerou Adama z Hradce, slavil sňatek ten dne 7. ledna 1543 v Milčíně s velkou slávou u přítomnosti mnoha vzácných hostí obojího pohlaví, z nichž pan Petr z Rožemberka manžely do Kostelce provázel. Potom věnoval Diviš r. 1544 choti své 7500 kop. na vesnicích panství Kosteleckého. Přidržovav se dosavade víry pod obojí přistoupil nyní přimlouváním a za příkladem přátel svých k učení bratřÍ českých a to jej zapletlo r. 1547 v. jednotu stavovskou. Po vítězství krále Ferdinanda pokutován jest i s jinými, zboží svá zápisná a Kostelecko musil postoupiti králi, zboží pak jiná, po otci zděděná, přijíti v manství. Podle toho vložil r. 1547 králi ve dsky zámek Kostelec se vším příslušenstvím i se zbožím Hoštským a Klučovským, též vsi zápisné Tehovské.

 

Ferdinandovi se zboží Kostelecké pro širé lesy a pěknou honbu zalíbilo. Neprodáno tedy. a zanecháno při komoře. L. 1549 dne 29. dubna hejtman Linhart ze Hrádku dostal rozkaz, kdyby v lesích střílení uslyšeli, by hned honili a dohoní-li se kterého ze dvou stavů vyšších, přísných neb jiných nevážných slov zanechajíce osvědčili, a je osobu stavu nižšího aby na zámek přivedli a dadouce do vězení, komoře oznámili. Na Rychemburce bylo drahně ručnic a střelby na kolech, dílem po Vilémovi z Valdštejna, dílem z měst podle poručení svezené. Té polovice (podle rozkazu 1549, 27. listopadu) na Kostelec a polovice na Chlumec od vezena. Protože zámek vyhořel, poslán tam t. r. v podzimku Hanuš zedník jenž objednané dílo, některé pilíře a stavení dělal. Dílo to ještě v prosinci nebylo prošacováno a proto mistrovi zatím 15 kop vy dáno, aby čeleď svou na zimu vypraviti a sám o čem živ býti mohl. V díle pokračováno v r. 1550 a 1551; potom v prosinci sečteno na 1013 kop 20 gr. míš. a podle pošacování učiněného na jaře r. 1552 ještě do dáno 817 tolarů a 45 gr. míš. Co stála stavba r. 1550, není udáno. L. 1553 v lednu přehlíželi M. Pavel Štěpán

Leopart ke stavení zřízený přihlídač a M. Jan Marie a schválili ji, tak že staviteli ještě dodáno 817 tolarů 12 gr. a 61/2 pen. míš. L. 1553 doděláno dílo ve vnitřku. Linhart truhlář dělal truhlářské dílo a Valentin Šemer, královský sklenář dělal skla. Z poručení arciknížete Ferdinanda zvon rozražený v klášteře Sázavském skrze Tomáše Jaroše, puškaře v Praze, znova přelit a cimb4l k hodinám na Kostelci z vlastní zvonoviny udělán. Za oboje dílo dostal 132 tol. a 14 gr. bílých. Konečně 1555 Hanušem tesařem sladovna vystavěna.

Linhart tropil všelijaké výtržnosti tepa lidi a dobývaje na ně zbraně. Konečně ho měla komora dosti a poslán sem za hejtmana Kryštof Robmháp z Suché (v létě 1555). Tento si dělal vŠelijaké nároky. Ačkoliv mu povoleno 16 kop (ročně) na víno, chtěl míti ještě vinice. Chovali se mu dva koně, ale to mu bylo málo, chtěl míti 6—7 a ovšem obrok na ně. Na počátku r. 1558 najat ještě na rok a protože v Kostelci bydleti nemohl, povolen byl mu správce. Panství proto málo neslo a drželo se k vůli honům. Konečně pro dáno. Dva dvory v Přistoupimi daroval král k proboštství kostela Pražského. Ostatek prodán 1558, 6. července Jaroslavovi ze Smiřic. Jaroslav převzal tím zámek Kostelec, totiž starý hrad a před ním dům v nově vystavěný s světnicemi r a komorami, též pekárnou a marštal novou. Při tom také i staré stavení před zámkem zastalo, totiž marštale pícní a obilnice nad tím, též pivovar s sladovnou, zahradu kuchyňskou, mlýn, cihelnu, lázně a dům, ve kterémž myslivci a holotové bývali. K tornu byl dvůr, městečko a drahně vesnic.

Jaroslav byl pán na slovo vzatý a dobrý hospodář. V Kostelci upravil nynější zámek a kostel zámecký znova (1561) a mnohou pěknou památku po sobě a manželce své Kateřině z Hazemburka zůstavil. V kostele zámeckém zřídil též nový pohřební sklep. Panství rozšířil, přikoupiv k němu 1579 Tuchoraz a 1588 zboží Komořické s vesnicemi. Kromě toho koupil také několik statků jako Koloděje a j., jež potom připojeny k Uhřiněvsi. Na Kostelci měl úředníky vladyckého stavu; takoví byli 1561 Vilém Zlý kněz z Lipna, 1563, 1564 Vácslav Javornický, 1564 Jan Sluštický ze Zruče, 1587—n 1599 Bedřich Rakvic z Černhauzu. V posledních letech živobytí zlobil jej Karel Záruba. Tento mu připověděl r. 1582 na jeho žádost, že mu Mikuláše Kosa, poddaného svého z Choltic, propustí z poddanosti, jestli by Jaroslav jemu jiné pachole, které by psáti a čísti umělo, dal. Jaroslav neopomenul hned Matouše Pubrle syna Duchoslavova z Vitic jemu odeslati, ale Karel ho nepřijal, ač čísti a psáti uměl, a ovšem Kosa nepropustil. Když Pubrle umřel, poslal mu Jiříka Pabše Z Kostelce, ale toho.on nepřijal. Soudil se pak Jaroslav o tu přípověď, ale konce se nedočkal. Zemřel r. 1597 dne 18. listopadu maje věku svého 84 let a pochován v hrobce kostelecké. Protože děti jeho všecky V mládí pomřely, ustanovil dědicem svého jmění strýce svého Zikmunda (syna bratra Jindřicha) jakožto sobě toho rodu nejbližšího a nejstaršího, tak, aby nápadem šel vždy na nejstaršího strýce.

Zikmund převzal Kostelec s jistými určitými závazky. Kromě něho držel mnohá jiná panství a zastával čestné úřady při dvoře císaře Rudolfa II. Na Kostelci měl úředníka Rakvice a purkrabě (1605) Mikuláše Kosa z Dobrého pole. Zemřel r. 1608 dne 27. května ve svém domě na Malé Straně Pražské. Tělo jeho do Kostelce přivezeno a tu ve hrobce pohřbeno. V držení Kostelce následoval nejstarší syn Jaroslav. Týž učinil úředníkem Samuele Trojana z Bylan a z Rosfeldu, jenž Kostelec až do r. 1619 spravoval. Jaroslav byl nečackého zdraví a zemřel r. 1611 dne 6. února na Hrubé Skále. Tělo jeho také pohřbeno v Kostelecké hrobce. Podle pořízení Jaroslavova následoval nyní Albrecht Vácslav jako nejstarší z rodu. Týž obdařil r. 161 1 obyvatele Kostelecké, aby o statcích svých řídili, ale nápady aby šly jen na osedlé na panství Kosteleckém. Také jim potvrdil kovárnu u zámku a lázeň pod městečkem od předešlých pán darovanou. Kostelečtí vy stavěli si na svěj náklad kostel sv. Jana a při něm zřídili si krchov. Albrecht toto. potvrdil, ale jsa horlivý vyznavač vÍry pod obojí nařídil, že má kostel ten jen této víře sloužiti (1613). Také jim udělil všelijaké svobody a všem lidem svým na okolních panstvích nařídil, aby chodili na trhy do Kostelce. Zemřel již r. 1614 dne 24. dubna maje věku svého teprve 23 let. Po něm následoval Albrecht Jan bratr Jaroslava r. 1611 zemřelého sice mladší, než bratr jeho Jindřich Jiří, ale ten nemohl proto následovati, poněvadž byl rozumu nedostatečného. Mezi povstalci r. 1618 byl Albrecht jeden z nejúčinlivějších. Sám kolikátý ruku vl9žil na místodržící, pak jako jeden ze správcŮv království pracoval neunaveně proti rodu Habsburskému a stavy penězi a lidem podporoval. Vypraviv se do ležení stav u Budějovic roznemohl se tu na zimnici a přivezen byv na Malou stranu Pražskou, tu dne 18. listopadu 1618 ve svém domě zemřel, maje teprve 24. rok dovršiti. Tělo jeho uloženo napřed u sv. Mikuláše, potom 28. ledna 1619 vezeno do Koloděj á zde 29. ledna kázání pohřební nad ním učiněno. Odtud přivezeno do Kostelce, kdež nejprve u sv. Jana složeno, nazejtří (30. ledna) však v nádherném průvodu do zámeckého kostela neseno a tu v hrobce uloženo.

Všech statkův zemřelého ujala se mladší sestra Markéta Salomena vdaná Slavatova k ruce bratra svého nerozumného, nad nímž jí dáno bylo poručenství. Ale lepší právo-k tomuto měla sestra její Alžběta Kateřina, jež byla od několika let ve vězení na Kumburce. Ta násilím o skrze Otu Jindřicha z Vartemberka, jenž se s ní oženil. Nastalé potom spory ukončily se nešťastným výbuchem v Jičíně (1620), při němž Alžběta zahynula. A protože manžel její držen byl ve vězení, zůstala Markéta v nerušeném držení panství až do Bělohorské bitvy. Po té ihned ze země za králem Bedřichem ujela. Dne 26. dubna 1621 odsouzen Albrecht Jan všeho jmění a ohromné dědictví v pokutě ujato. Ale Albrecht z Valdšteina, jenž po matce z rodu Smiřických pocházel, hleděl kon6skaci zameziti. Vyprosiv si jako nejbližší přítel poručenství nad blbým Jindřichem, ujímal se jako poručník dědictví Smiřického. Páni při konfiskaci pracující sice po právech šlapali, ale Valdštein svou věc tak vedl, že aspoň polovici všeho dědictví podržel. Dne 2. listopadu 1622 učiněno jest rozdělení, ale než následovalo schválení od císaře (1623, 17. února), prodal Valdštejn (1622, 11. listopadu panství Kostelecké se statkem Klučovem, Uhřiněves s Říčany a statky Škvorec a Chřenice Karlovi knížeti z Lichtenšteina. K tomu přikoupIl kníže (1623, 14. srpna) z konfiskace statky Plaňany, Přebozy, Nupaky, Sluštice, Žezlovice, Kraloviče, Cerhenky, Syneč, Dubeč, statky města Kouřimě a Brodu a připojil je ke svým panstvím v Kouřimsku.

Kníže působil v Čechách po bitvě Bělohorské jako královský místodržitel, nikoliv samostatně. Poněvadž všechny následující změny hlavně pocházely dílem nátlakem vyššího duchovenstva na císaře, dílem od lidí, kteří chtěli zbohatnouti, byl kníže pouhým nástrojem těchto směrů a proto mnohé kruté prostředky nevycházely z jeho vlastní vůle. Zřídiv z Kostelce a ostatních statkův stálé svěřenství rodinné, odkázal veškeré své jmění r. 1623 ve středu po sv. Jakubu synu svému Karlu Eúsebiovi, po jehožto smrti mělo spadnouti na dědice mužského pohlaví; a kdyby z linie jeho dědici nebylo, aby připadlo na linii Maximiliana a po nich Gundakara, bratří. Poručníky synovými jmenováni znamenití tehdá mužové, totiž vedle bratří Karlových Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic, Zdeněk Adalbert z Lobkovic, Pavel Michna z Vacinova. Zemřel 12. února 1627 v Praze ve svém domě.

Za tohoto knížete reformace katolická na Kostelecku provedena s největším násilím, nová vrchnost také utužila poddanství lidu, proto se r. 1626 sedláci na Kostelecku srotili, chtíce se zmocniti zámku Kosteleckého, což když se jim nepodařilo, zdržovali se v okolních lesích tak dlouho, až r. 1627 od vyslaného vojska dílem schytáni, dílem rozehnáni jsou. Byli to tuš Petrovští, pro něž víska Vojkov dokonce spálena, protože se tu zdržovali. Lid ten ještě jednou mezi sebou uviděl bývalou svou vrchnost; když totiž r. 1631 se saskými vojsky mnozí vystěhovalci se vraceli, očekávajíce na vrácení předešlého řádu, zavítala též do Čech Markéta Saloména ‚ Slavatova se svým synem Albrechtem Jindřichem, na ten čas plukovníkem švédským. Navštívila též zámek Kostelecký, dostavši k tornu povolení od hejtmana Jindřicha Odkolka z Újezdce. Odjela příštího jitra z Kostelce, aniž se kdy vrátila více. Roku 1645 plenili Švédové okolí Kostelce a od té doby některá ves zpustla.

L. 1628—1639 byl Přech Svatkovský z Dobrohošt hejtmanem a nad lesy byl Jan Malovec z Malovic. Tomuto stalo se v květnu r. 1632, že Jan Karel Přichovský, nejvyšší hejtman nad tisícem Charvatův, poslal korneta svého s jezdci Charvatskýrni z Kouřimě do Kostelce. Tu Janovi dva valachy z marštale vzali a do Kouřimě přivedli. Na přátelské psaní Jan odpovědi ne dostal. Potom Přichovský jednoho valacha si za koně vyměnil a druhého přetrhal. Jan v dobrém neodešel z Kostelce. Nepohodl se nějak s Přechem, který mu 1632 obilí jeho ze Špejcharu panského vzal a za rok a devět neděl služby (ročně 150 kop m.) nedal. O to se r. 1636 soudil.

L. 1653 vložil kr. prokurator odpor proti prodeji Kostelce r.1622. Na zemském soudě došlo r. 1654 k výpovědi takové, že panství kostelecké

podle pořízení Jaroslava Smiřického přešlo na Albrechta Jana a protože nerozumní z dědictví byli vyloučeni, mělo býti kon1 Proto měla býti smlouva r. 1622 učiněná zrušena a Kostelec s Uhřiněvsí a Škvorcem měl se dostati císaři. Tu podvolil se kníže, vyjednávaje s dvorskou komorou, že dá náhrady 400.000 fl. a 20.000 měr žita a mimo to se odřekl všech pohledaností a jistot, které měl za komorou. O to učiněna smlouva r. 1655.

Kníže Karel Euseb z Lichtenšteina zemřel L 1656 dne 3. února na Černém Kostelci. Dědicem jeho byl syn an Adam Ondřej, později c. k. tajný rada a rytíř zlatého rouna. L. 1672 vydal poručení, aby založen byl podrobný urbář panství. V úkol ten uvázal se Šimon Karel Svoboda, fišmistr, maje při tom k po- moci Jana Kašpara Ouvalského. Práce ukončena r. 1677 po čtyřech letech a tak vznikla Zlatá kniha chovaná do nedávna na správcovském úřadě, nejdokonalejší urbář ze všech, které kdy u nás složeny a psány byly, sepsaný nejen v jazyce českém, nýbrž i v neporušeném duchu národním.

Kníže oženil se r. 1681 s Edmuthou Ter. Marií, kněžnou z Ditrichšteina a zemřel ve Vídni dne 16. června 1712, ustanoviv majorát pro Antonína Floriána, knížete z Lichtenštejna, větve Gundakarovy, k němuž vykázal Slezská knížectví Opavské a Krnovské, panství Moravskou Třebovou, Lednici, Koldštein, Šimberk, Šumberk, Prostějov, Plumlov a nároky na knížectví Těšínské. Černý Kostelec s Uhřiněvsí a Škvorcem odkázal dceři Marii Terezii, zrozené r. 1694, která 24. října 1713 v Černém Kostelci Tomáše Emanuele, vojvodu Savojského a Kariňanského, prince Soissonského, za manžela pojala, avšak již r. 1729, dne 28. října ovdověla. Tato vznešená paní věnovala své jmění na konání zbožných a milosrdných skutků, pro něž si vděčné památky jak u souvěkých, tak u potomstva zasloužila.

Obmezíme se tuto na to, co jen na Kostelecku prospěšného způsobila. V Kostelci přestavěla část zámku, osvobodila město od poddanosti (r: 1736), založila špitál pro 12 chudých mužského a 12 ženského pohlaví, vystavěla nový farní kostel; přestavěla nové kostely v Údašíně, Krutech, Poříčanech, Konojedech á Bylanech, ostatní nákladně obnovila, nové fary zřídila a hojně nadala při kostelích, od roku 1624 svých duchovních správců zbavených, totiž v Skalici, v Krutech, Viticích, Přistoupíně, Lstiboři, Plaňanech, Stolmíři a Poříčanech; učitelům na vesnicích pojistila dskami zemskými nová nadání, aby děti poddaných bezplatně cvičili, odpustila závětem všem poddaným do důchodu nedoplacené dluhy, a skonala konečně dne 20. února 1772 ve Vídni, kdež u Sv. Štěpána v kapli od ní vystavěné vedle manžela svého pochována leží.

Dědicem panství Černo-Kosteleckého, Uhřiněvského a (roku 1764) Ratajského ustanovila knížete Františka Josefa z Lichtenštejna, cís. skutečného tajného radu, komorníka a rytíře zlatého rouna. Pán ten zasnoubil se roku 1751 s Marií Leopoldinou, dcerou Filipa, hraběte ze Šternberka, a dědil po strýci Jozefovi Václavovi z Lichtenštejna ještě 30 jiných panství; hledaje však úlevy proti pakostnici zemřel na cestě do lázní, Spaaských v městě Metách v Lotrinsku dne 18. srpna 1781, pozůstaviv jediného syna Aloisia Jozefa, pod poručnictvím bratra Karla, jakožto dědice veškerých statků. Kníže Alois Jozef dosáhl zletilosti r. 1783, zemřel pak ve Vídni dne 14. března 1805 bezdětek. Panství dědil po něm bratr jeho an Jozef, kníže z Lichtenštejna, cís. tajný rada, generál, polní maršálek atd. a po jeho smrti dne 20. dubna 1836 jeho syn Alois, kníže z Lichtenštejna, který až do roku 1859 panoval. Po něm nastoupil jeho syn .7an, kníže z Lichtenšteina.


 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA