Jdi na obsah Jdi na menu
 


STŘÍBRNÁ SKALICE : Z MINULOSTI I PŘÍTOMNOSTI (P.KNEJDL 1986)

SVĚDECTVÍ ARCHEOLOGIE

Již z mladší doby kamenné, mezi koncem 6. a počátkem 4. tisíciletí před naším letopočtem, se zde najdou první stopy pobytu a zejména čin­nosti člověka. Je to doba, kdy se na území Čech usazují první zemědělci. Roku 1937 se podařil na "Bílém kameni" nedaleko města Sázavy zají­mavý objev. Nedaleko lomu na krystalický vápenec se ukázalo, že sou­časní kameníci tu měli předchůdce asi o šest tisíc let dříve. Lid tzv. vypí­chané keramiky zde hledal a nacházel materiál pro své nástroje a ozdo­by. Vápenec tu byl povrchově lámán z jam, které měly v průměru 5-10 m a nebyly hlubší než 3 m. V jamách a kolem nich byla nalezena řada rozbitých palic a sekeromlatů, používaných a poškozených při těž­bě. Vytěžený vápenec byl v této době užíván zejména k výrobě "mramo­rových" hlazených náramků a jiných ozdob. Z roku 1953 se datují ne­obyčejně bohaté nálezy z Bylan jihozápadně od Kutné Hory, které patří zhruba téže době. Bylany jsou ovšem od střediska našeho zájmu již znač­ně vzdáleny. V bezprostřední blízkosti Skalice na Čapíku byly v roce 1940 nalezeny zlomky kamenných seker. V roce 1969 byly 10 až 15 m východně od ohradní zdi kostela sv. Jakuba v Rovné směrem po svahu proti zalesněné stráni nalezeny keramické zlomky pozdně hradištní kera­miky. Časově nejsou nepochybně vzdáleny od vzniku kostela a pocháze­jí patrně z osídlení okolo tvrze, kterou tu je možno předpokládat vzhle­dem k charakteru kostela. (Zpráva J. Bubeníka v archívu Archeologické­ho ústavu ČSAV.)

Středověké hradiště archeologové předpokládají jihovýchodně od Stříbrné Skalice a severně od Vlkánčického potoka v kopcovitém pásmu pojmenovaném Na hradcích. I toto jméno napovídá nějaký hradištní útvar. V lese na východní straně návrší je terénní vlna, podobající se va­lu s příkopem. Uzavírá kruhovitý prostor o průměru asi 30 m, který byl částečně stržen při úpravě skály nad pravým břehem Sázavy. Na návrší však nebyly nalezeny žádné zlomky nádob ani jiných předmětů, které by prokázaly osídlení. (Ze zprávy J. Kudrnáče v archívu Archeologického ústavu ČSAV z 19. 11. 1962.)

Jen tolik vypovídá archeologie o nejstarším osídlení Stříbrné Skalice a jejího bezprostředního okolí.

 

 

NEJSTARŠÍ OBDOBÍ DO ROKU 1620

Uplynulo sotva jedno století od doby, kdy v nedaleké Sázavě se ještě pěstovala slovanská liturgie a kdy se odtud vypravil poslední opat toho­to slovanského ritu, Božetěch, s křížem do Říma, aby odčinil svůj přečin proti pražskému biskupovi: tehdy v Rovné, dnes součásti Stříbrné Skali­ce, se začal stavět kostelík zasvěcený sv. Jakubu. Sv. Jakub Větší je pa­tronem horníků; soudí se tedy, že již při zakládání kostela v Rovné, hrá­lo zde dolování nějakou úlohu. V té době - poslední čtvrtině 12. století- nemohlo být jinak - kostelík se stavěl v románském slohu. Je to jed­nolodní stavba s dvakrát odstupněnou apsidou na východě a s věží na západě. Při západní stěně stávala panská tribuna (empora, která má cha­rakter pozdější kruchty). Kostelík byl ještě v románské době opravován, přičemž byla původní tribuna (asi dřevěná), které odpovídá objevený přímý vchod ze severní zdi lodi v prvém patře, nahrazena novou. Stará tribuna byla snad zničena požárem přilehlého dvorce, z něhož se patrně přímo vcházelo na tribunu. O tomto požáru svědčí ohořelý trám v nad­praží přímého vchodu ze severu. Zmíněný, později zazděný portál v se­verní zdi (ve výši prvního patra), nás přesvědčuje o existenci s kostelem sousedícího dvorce, který byl sídlem nebohaté vrchnosti tohoto sídliště. Rozsah kostela svědčí, že nemohlo jít o obec velkou. Při restauraci v le­tech 1950-1951 bylo odhaleno původní románské zdivo stavěné kvádří­kovou technikou. Horní část věže a její báň je z barokní doby.

Kostelík v Rovné je pozoruhodnou stavbou v mnoha směrech. Jednak svým stářím (jeho vznik kladen i do první poloviny 12. století), jednak freskovou románskou malbou, která sice vznikla až po nejstarší přestav­bě, která však pokrývá ještě dnes podstatnou část interiéru. Zajímavé jsou i reliéfní postavy zvířat umístěné v řadě na severní fasádě a také nad portálem. A. Merhautová výskyt těchto zvířecích motivů vysvětluje "působením nebo dílem sázavské stavební huti". Tyto motivy mají ana­logii jak obsahovou, tak i ve formě výzdoby benediktinského kostela sv. Jakuba v Řeznu. Při úpravě stavby, s níž souvisí druhá vrstva maleb, vznikla nová tribuna, přístupná z věže a též přímo z lodi při jižní stěně. Tuto úpravu datuje J. Mašín do doby kolem roku 1240.

Románské malby kostelíka byly odkryty v roce 1944. Jejich restauraci provedl František Fišera. Nejsou přemalovány, byly provedeny jen míst­ní retuše nevelkého rozsahu, částečná domalba draperie je zřetelná. Při restauraci byly ponechány na západní a severní stěně zlomky pozdějších maleb (ornamentální pás, sv. Norbert), které poněkud ruší románskou výmalbu kostela. Jiří Mašín ji vidí ve dvou vrstvách, časově od sebe vzdálených padesát až šedesát let. Malby prvé vrstvy, které souvisejí se stavebním dokončením kostela v poslední čtvrtině 12. století, zahrnují výzdobu apsidy, triumfálního oblouku a většinu maleb jižní a severní stěny s christologickým cyklem. Jsou dílem dvou mistrů, jejichž práce se liší rozdílnou kompozicí, jinou typikou figur i jinou kresbou, vše ovšem v rámci jednoho slohu. Svým stylem jsou blízké salcburskému malířství kolem poloviny 12. století. Druhá vrstva maleb vznikla kolem roku 1240. Pokrývá západní stěnu, bývalé podkruchtí, tvoří emporovou draperii, nezachované malby nad ní na severní stěně a Křest Kristův na jižní stě­ně. Ani tyto malby nejsou prací jedné ruky. Vědomě napodobují starší slohovou vrstvu.

Jestliže si uvědomíme, že nejstarším dokladem našeho románského malířství je výzdoba hradní kaple sv. Kateřiny ve Znojmě (1134), že zhruba ve stejné době jako v Rovné vznikla jen výzdoba kostela sv. Kli­menta ve Staré Boleslavi, malby v kostele v Albrechticích, v kostele sv. Petra v Praze, vynikne nám hodnota a význam výmalby tohoto stříbrno­skalického kostelíka. Další zachované románské malby jsou již ze 13. století. Podle práce A. Merhautové se jen v Čechách zachovalo 271 ro­mánských staveb, avšak jen devět má románskou výmalbu.

Kostel sv. Jakuba v Rovné byl již ve 14. století kostelem farním. V ro­ce 1352 Rovná platí papežský desátek (Skalice neuvedena). Od roku 1360 jsou známa jména některých plebánů: rytíř Ctibor ze Skalice potvr­zuje v tom roce za plebána Antonína Ursi (Vlkův) z Kácova; v roce 1393 je sem presentován Janem ze Střimelic kněz Mikuláš Janův z Borotína; v roce 1402 byli patrony kostela Bolek ze Skalice řádu johanitů a Bohdal z Drahonovic jinak ze Skalice: roku 1417 po smrti plebána Kokše na­stoupil Matěj z Prahy, kterého se souhlasem sázavského opata presento­val Janek z Chotěnic.

Existence fary v Rovné ve 14. a 15. století svědčí o tom, že toto osídle­ní bylo původně mnohem početnější než později a v současné době. Zbývá vysvětlit za jakých okolností k opuštění osady došlo. Není u nás řídkým jevem osamělý kostel vzdálený od obce, užívaný zpravidla jako kostel hřbitovnÍ. Tyto svědkové zaniklých nebo přesunutých osad jsou zpravidla důsledky válek husitských nebo třicetileté, kdy osada zanikla po požáru nebo vymřela morem. V okolí Stříbrné Skalice se s obdobným jevem setkáme i v Kozojedech u Kostelce nad Černými Lesy. V Rovné došlo k opuštění obce patrně za obdobných okolností. V starých pamět­ních českobrodských knihách k roku 1470 se dovídáme, že se tam v tu dobu přistěhovali obyvatelé z Rovin a Rovné a mezi nimi jistý řezník Xavera z Rovné. Nahlédneme-li do dějin té doby konce vlády krále Jiří­ho z Poděbrad zjistíme, že šlo o dobu neobyčejně bouřlivou a nebezpeč­nou. Po Čechách neblaze působili "křižáci" té doby ve formě zákeřných malých skupin, které nacházely útočiště u katolických pánů a jinak krutě vraždily. "Nebrali nic za žold, jediné že sou zabíjeli Čechy pro krev boží všecky napořád, i dítky, roubajíce s nich hlavy a házejíce jimi na se co hlavami zelnými; vraždili také kmetíky a babičky ve špitálích, kohož je­diné podškopiti mohli, a umývali ruce své v krvi jejich, majíce za to, že budou všech hříchův prosti", tak píše starý letopisec. V roce 1470 navíc v bojích krále Jiřího z Poděbrad s uherským Matyášem došlo k náhlému vpádu uherské jízdy do Čech z Moravy, kde Jiří Uhry tísnil se silnějším vojskem. Matyáš táhl třemi proudy přes Moravskou Třebovou, Vysoké Mýto, Chrudim, Čáslav ke Kutné Hoře a ke Kolínu, "kdežto byl zejmé­na dne 25. srpna, nezastaviv se nikde dobýváním měst neb tvrzí, ale prouhem širokým v popel obraceje všecky vesnice a všecka stavení, kte­rýchkoli jezdci jeho dosáhnouti mohli", píše Palacký. V kritickém oka­mžiku královna Johanna vypravila z Prahy nové vojsko, svolané posled­ním sněmem, čímž se Matyáš ocitl v nebezpečí obklíčení. Ustoupil proto narychlo přes Telč zpět na Moravu a do Uher. Jednu z těchto pohrom klademe do souvislosti s opuštěním Rovné: buď zdejší obyvatelstvo bylo přímo postiženo válečnými událostmi, nebo v obavách o svou bezpeč­nost předešlo katastrofu a vyhledalo ochranu opevněného místa. Od této doby zhruba přestává mít Rovná význam samostatné obce.

Jako u tak mnoha měst dobu založení Stříbrné Skalice neznáme. Z pů­vodního zdejšího hradu se do dnešních dnů nezachovalo nic. Podlahův Soupis památek zachycuje polohu jedné hradní bašty v půdorysu koste­la Jana Nepomuckého, který byl postaven v roce 1730 na témže místě, na hradním návrší částečně z materiálu původního hradu. V nejbližším sousedství Skalice byla tvrz v Hradových Střímelicích rovněž již ve 14. a 15. století. V 15. století byla však opuštěna.

O zachovaných jménech držitelů Skalice ve 14. století jsme se již zmí­nili; byli jimi Ctibor ze Skalice (1360-62), Jan ze Střímelic (1393), Boh­dal z Drahenic (1402-1403). V roce 1403 přešla Skalice v držení krále Václava IV. Jeho purkrabím v Skalici byl Racek Kobyla. Za sporů krále Václava s panskou jednotou a s ní spolčeným uherským králem Zikmun­dem, Václavovým bratrem, byla Skalice Zikmundovým vojskem obleže­na, dobyta a rozmetána. Staří letopisové čeští píší, že Racek Kobyla když poznal, že by se vojsku uherského krále neubránil, opustil v noci hrad se všemi svými a uchýlil se na hrad Rataje, takže dobyvatelé "žád­ného nenalezli, jedině bábu a svini". Racek se stal pak purkrabím na Vy­šehradě (1409) a nepřítelem duchovenstva, jemuž plenil statky (1411). Racek Kobyla byl ubit v Kutné Hoře v roce 1416. Král Václav ještě v ro­ce 1403 daroval hrad Skalici svému věrnému milci Janovi Sokolovi z Lamberka (19.12.1403). V letech 1413-1415 zde vládl Kolman z Kři­kavy, který se pak psal ze Skalice. V roce 1417 vystupují jako patronové kostela v Rovné Janek z Chotěnic a Nevlas, sázavský opat. Skalice se na počátku 15. století dostává do majetku sázavského kláštera a je označo­vána jako městečko. K roku 1417 se poprvé připomíná Skalice hor stří­brných jako důlní městečko i když dolování zde bylo patrně již staršího data, jak o tom bude ještě dále pojednáno. V husitských válkách sázav­ský klášter na čas zanikl a proto i se Stříbrnou Skalicí mohl panovník dle svého disponovat.

V roce 1436 zastavil císař Zikmund Skalici Janovi Zajímačovi z Kun­štátu, v jehož rodu zůstala až do roku 1567. Tehdy byl již hrad pustý. Ale ještě v urbáři z roku 1677 se hradiště skalické popisuje takto: "Nad tím městečkem k polední straně jest okrouhlý vrch, na němž hrad býval, kte­réhož se nyní toliko zříceniny spatřují." Při finančních těžkostech vrchnosti byla Skalice několikrát zčásti zastavena (1508, 1528). V roce 1573 ji koupil Jaroslav Smiřický pro Václava, Kateřinu a Markétu, sirot­ky po svém bratru Albrechtovi jako jejich poručník. V zápisu desk zem­ských se píše o zámku, vsi s dvorem poplužním, řekami, rybníky, dvěma mlýny, lesy, podacím kostelním. Prodávajícími byli synové po Mikuláši Otmarovi z Holohlav; kupní cena 4 100 kop českých grošů. Od té doby patřila Skalice ke Kostelci nad Černými Lesy, který však po Bílé hoře a konfiskacích změnil majitele. Obrovský majetek Albrechta Smiřického - i když se nedožil porážky stavovského povstání - byl konfiskován a Kostelec získal kníže z Lichtenštejnu.

Starý název Skalice hor stříbrných svědčí o tom, že od nejstarších dob bylo toto místo spojováno s dobýváním stříbra. Jan Kořán ve svých Pře­hledných dějinách československého hornictví (1955) shrnuje v největší stručnosti: "Ze středočeských dolů stříbrných je třeba uvésti také Stříbr­nou Skalici známou až k roku 1417. O tamním dolování máme několik zpráv z 16. století a pak zprávy o obnovovacích pokusech z 18. a 19. sto­letí. Zdá se, že šlo o ložisko, které nikdy nedosáhlo většího významu." Je třeba říci, že stříbro i zlato se v Čechách i na Moravě hledalo a zčásti i nacházelo na neobyčejném počtu míst, kde tyto pokusy byly dávno za­pomenuty. Všechna tato místa zůstala ovšem zcela ve stínu bohatých na­lezišť spojených nejprve se jménem Jihlavy, později Kutné Hory a ko­nečně Jáchymova. Z bližšího i vzdálenějšího okolí Stříbrné Skalice bylo dolováno například v Říčanech, Světicích, Mnichovicích, Mirošovicích, Českém Brodě, Kouřimi, Kostelci nad Černými Lesy, Myšlíně, Kostel­ních í Hradových Střímelicích, na východ pak v Sázavě, Ratajích, Malo­videch, Kácově, Čestíně, Zbraslavicích, Uhlířských Janovicích, dále se­verovýchodně pak je veliká pánev kutnohorská. Touha po stříbře byla veliká ve všech zainteresovaných vrstvách od panovníka až po poslední­ho pomocného báňského dělníka. Pro řadu účastníků dolování zname­nalo nejen finanční zisk, někdy skutečně veliký, ale současně vymanění z pout feudální společnosti.

Všimněme si alespoň v náčrtu právních a hospodářských vztahů a pra­xe v oblasti dolování. Nerostné suroviny a zvláště stříbro a zlato patřily v zásadě panovníkovi, což bylo zajištěno právem horního regálu. Toto právo mohl přenášet a většinou přenášel zčásti nebo zcela na pozemko­vé vrchnosti nebo na těžařstva v báňských městech. Král se přímo ne­účastnil báňského podnikání, nýbrž propůjčoval zájemcům důlní pole, v jehož obvodu mohl majitel hledat a dobývat nerostné suroviny. Za propůjčení práva k dolování dostával panovník rentu, představovanou řadou hmotných výhod, nazývaných urbura, která představovala osminu výtěžku. Na část hmotných výhod měla nárok i pozemková vrchnost i báňská města, v jejichž obvodu doly byly. Báňské těžařstvo tvořili v první řadě podnikatelé a důlní dělníci. Aby se mohlo dolování s úspě­chem vyvíjet, byla zajištěna v obvodu horské obce osobní svoboda a řa­da výsad jak vrstvě podnikatelské, tak pracovní. Struktura horské obce byla obdobná struktuře městské obce. Městskému patriciátu odpovídají těžaři a rudokopci na horách, městští řemeslníci odpovídají osobně svo­bodným havířům, eventuelně lénhavířům, kteří pracovali za podíl na vy­kopané rudě, nemajetná vrstva městského obyvatelstva odpovídá po­mocným báňským dělníkům. Tam, kde nabylo dolování trvalejší pova­hy, horská obec rychle se doplnila městskou obcí, to jest řemeslníky, obchodníky a živnostníky, čímž se vznik báňského města uzavřel.

Vše to ve skromné míře proběhlo i ve Stříbrné Skalici. Za dobu vý­znamnějších báňských úspěchů musíme zde pokládat až 16. století, zčá­sti snad i proto, že starší prameny neznáme nebo se nezachovaly. Za stří­bronosné jsou ve starší literatuře i pramenech označovány doly na hoře sv. Martina u Kostelních Střímelic, východně od nich mlýn při Vlkánčic­kém potoku, který se nazývá "Stará hora" a les mezi Skalicí a Zásmuky severovýchodně od vsi Bohouňovic, který se jmenuje "Na stříbrné". V dalších materiálech se ovšem mluví o dolech v bezprostředním okolí Skalice, zvláště o hoře sv. Prokopa, jihovýchodně od Skalice a o naleziš­tích u Hradových Střímelic. Ostatně přímo ve Skalici jsou dodnes zacho­vány staré štoly.

V první polovině 16. století se objevilo jméno Stříbrné Skalice v sou­vislosti s významnou historickou událostí. S dolováním ve Skalici je to­tiž úzce spojeno založení pražské mincovny za Ferdinanda I. [vládl 1526-1564]. Skalické doly, které byly relativně nejblíž Prahy, daly krá­lovskému záměru vybudovat v hlavním městě království znovu mincov­nu konkretní motiv. Mincovna měla být zásobována rudou ze středočes­kých důlních lokalit a současně posloužit k upevnění královského horní­ho regálu. Zachovala se listina z roku 1536, v níž král Ferdinand 1. odpo­věděl staroměstským měšťanům, že vítá jejich nový nález. Historici čes­kého mincovnictví podle dostupných pramenů sice nehodnotí vysoko dodávky stříbra ze skalických dolů pražské mincovně, ale skutečnost, že tyto zdroje byly uvedeny do souvislosti se založením pražské mincovny za Ferdinanda I., je významným okamžikem v dějinách skalické obce ja­ko báňského místa.

Zprávy ze 16. století o zdejším dolování jsou velmi útržkovité, v druhé polovině tohoto století svědčí již o úpadku dolů a vedly proto k onomu závěru z Kořánova díla, který jsme uvedli na začátku tohoto oddílu. Tak například roku 1542 byl dán Divišovi Slavatovi frystung (časově omeze­ná lhůta) na měděné doly u Horních (nepochybně Kostelních) Střímelic-. Roku 1549 byly propůjčeny doly tamže Konrádu z Pocksdorfu co starý důl u sv. Martina; podle výpisků Kašpara ze Šternberka doluje se v roce 1552 na hoře sv. Martina, roku 1557 dodáváno tam ještě dříví k horám v témž roce se soudí dva havíři ze Střímelic, že jeden o druhém mluvil, "že jsou ho katem z Joachimstálu vyvedli". Mincmistr Vítenec píše 30. srpna 1551, že musí na Střímelické hory jeti, neb tam "mnozí neřádo­vé jsou" (to znamená nepořádky). Mincmistr Ercker ve zprávě z roku 1581 píše, že zdejší doly na měď a stříbro byly před málo lety opuštěny pro chudobu kverků.

V pramenech 16. století se v souvislosti se Stříbrnou Skalicí píše o do­lech pode jménem hora sv. Prokopa. V roce 1536 je prohlížel Albrecht z Guttensteinu, nejvyšší mincmistr. Píše, že jsou nadějné, ale je veliký nepořádek při nich. Nepořádek zde vládl i v dalších letech, neboť v roce 1537 si Kyšperský z Vřesovic stěžuje na Ludvíka Zajímače, že se mu dějí překážky proti smlouvě o hory sv. Michala a Prokopa u Skalice. Byli jmenováni komisaři, aby hory k pádu nepřišly a mincmistr dostává in­strukci, aby ten spor srovnal bez soudu. V roce 1538 byla pře s Kyšper­ským odložena. Zajímač pak žádá o frystunk na Skalici, sv. Prokopa a Střímelice. Byl mu udělen na dva roky. V roce 1543 dostává toto povo­lení Jan Zajímač z Kuštátu na Tavíkovicích se svými strýci Sezemou, Jindřichem a Janem. Rok předtím dostal povolení k dolování v nově za­čatých dolech u Střímelic na gruntech kláštera sv. Prokopa Jaroslav z Šelnberka na Hrádku, nejvyšší komorník. Zdá se tedy, že šlo o dvoje různá důlní pole.

Do éry pánů Zajímačů spadá stížnost kverků (těžařů) na Prokopsber­gu u Skalice na tyto gruntovní pány a na horního hejtmana Václava Kyš­perského z Vřesovic. Stížnost je zajímavá tím, že se z ní dovídáme o mi­nerálním obsahu rudných žil. Kverci si stěžují: nevědí, kam mizí dobrá a bohatá ruda, tetraedrit, weyss Gulden, ruda s azuritem (lasur), také ry­zí stříbro vtroušené, k tomu leštěnec olověný i stříbrný (Glanz- und Gla­sercz). Hutníci říkají, že se jim na očí pěkná ruda nedostala. Kverci vědí, kam přišly dva soudky rudy, z které chtěl Kyšperský nadělat nejméně 70 hřiven stříbra. Také slíbil, že z rudy, co je po ruce nadělá 700 hřiven stří­bra, ale nesplnil to a těžaře ožebračil. Havíři nebyli placeni atd. S touto stížností šla druhá od knapů, podobně koncipovaná, asi z téhož pera. Zhruba: Na horách skalických u sv. Prokopa znamenité hory zřetelně se ukazují, ale hejtman místo pořádku nepořád zavedl, peníze sám přijímal a dle své vůle vydával a vyúčtování nedělal. Když si kverci stěžovali, dal se slyšeti, že jest těch hor pan hejtman, perkmistr i řád a tak, že jest všechno spolu; a kdo chce pavovat ( dobývat rudu), aby pavoval, a kdo nechce, aby nechal a že on nepotřebuje ševce, krejčí, zlatníky, a tak obecný lid svévolně odehnal. Také bez rady perkmistra a přísežných vel­ké náklady předsevzal, jmenovitě na štolu sv. Michala pět zlatých na je­den kukus (podíl) složil, kteréžto peníze na větším díle daremně propa­vovány jsou. Atd. Výsledek stížnosti není znám.

V letech t 571 a 1575 jsou opět jmenovány doly Prokopsberge (3 mile od Prahy) v seznamu horních míst. Ale již v roce 1568 jsou tyto doly jmenovány jako pracující se ztrátou. Ercker k roku 1581 poznamenává, že němečtí horníci se vrátili k starému opuštěnému dolu. Dolovalo se, ale opět neúspěšně, neboť roku 1585 se mluví o dolech stříbrných a mědě­ných na Smiřického gruntech skalických a na horách sv. Prokopa u Ska­lice, že mají nevydatné rudy.

Dřívějšího kvetoucího stavu vzpomíná Ercker v listině z roku 1592. V dolech na Prokopské hoře u Skalice pracovalo ještě před 40 roky asi 300 horníků. Nyní jsou doly opuštěny až na jeden, v němž se špatně pra­cuje. Dle všeho skutečně hory ve Stříbrné Skalici a jejím okolí v osmde­sátých letech 16. století zčásti vyčerpaly své rentabilní zásoby, zčásti byly zatopeny a dolování znemožněno.

V privilegiu Karla z Lichtenštejnu daném Skalici v roce 1623 se kon­statuje. že v tamním obvodu se dolovalo zlato, stříbro. měď a cín a že doly "skrze morový běh zpustly a větším dílem v bahna obrácené jsou". Kníže by uvítal, kdyby se doly opět obnovily, "poněvadž my sami ob­zvláštní zalíbení k havířskému umění máme" a proto Horní neb havířské nadání ustanovuje. Toto nadání má sedm odstavců: předně stanoví zří­zení úřadu perkmistra, "které vždycky při vyhledávání horních hrud míti a držeti chceme", jeho soud se má řídit jáchymovským horním právem; nadání zaručuje svobodný odchod a příchod havířů a jejich rodin, zaru­čuje jim svobodné kšaftování i přijetí vdov a dětí na knížecí panství. V případě, že by došlo k velkému nálezu rudy zaručuje se dát dostatek místa ke stavění příbytků i zahrad. Důležitý je pátý odstavec, který sta­noví, že ten kdo by získal zdejší původní hospodářství bude povinnen si­ce vrchnosti platit starodávné platy a plnit povinnosti, bude však osvo­bozen od nových služeb a roboty a od poddanosti vlastní osoby, manžel­ky a dětí. Povoluje se zřizování šme1coven a hamrů, svobodné porážení potřebného dříví za dozoru polesného. Výkup stříbra a jiných kovů si vrchnost pojišťuje pro sebe.

Toto privilegium Skalici potvrdila o sto a tři léta později (1726) pra­vnučka Karla z Lichtenštejnu v dobré víře, že by mohlo ještě dojít k ob­nově dolování.

Urbář z roku 1646 uvádí, že "při té obci Skalický se nacházejí Jeho Milosti přináležející stříbrné doly", že však jsou pusté a zavalené.

Konečně podle Jana Tadeáše Peithnera z Lichtenfelsu (1727-1792), který byl císařským dvorním radou při hornické dvorní komoře ve Vídni a v své době největším znalcem horních věcí v Rakousku, lze na hoře sv. Prokopa sbírat olověnou rudu na centy, ještě v současné době (1780) zbývá hodně jam, odvalů a hald, avšak jámy 14-15 sáhů hluboké jsou pod vodou. Jihovýchodně od Skalice je udáváno ve fyllitu asi 5 žil smě­ru severozápad-jihovýchod s galenitem dosti stříbronosným, po 4 až 5 lotech stříbrnatosti. Průměrná mocnost žil je 1 m, ale zušlechťují se tepr­ve při ztenčení jen na několik cm.

V roce 1802 byla získána ruda o podílu stříbra 3-3,5 lotu a 60-63 li­ber olova. Těžaři se však nepohodli a rozešli se. Ke konci 19. století zno­vu došlo k dolovacím pokusům. Rentability však nebylo dosaženo.

Ze všech zmínek ve starých pramenech nabýváme přesvědčení, že ho­ru sv. Prokopa je třeba ztotožnit s hřebenem výrazně zvýšeného terénu, označovaného nyní "Na rovinách", východně od silnice ze Skalice k Marjánce. Pojmenování tohoto naleziště jménem sv. Prokopa svědčí nejen o vlivu sázavského kláštera na skalické dolování, ale toto označení můžeme pokládat za počátek hornického kultu a prokopského patroná­tu, který je pro české hornictví typický a má nepochybně ve Skalici svůj logický základ.

František Brůha ve svých stručných Dějinách Stříbrné Skalice z roku

1935 zachycuje soudobý stav. Píše: "V duchu se ptáte: ,Co se stalo s bý­valými štolami?' Dvě z nich, směrem ke Hradovým Střímelicům, použí­vají se přes sto let (vlastně skoro dvě stě let) za městský vodovod, který nám k 6 stojanům a některým domům přivádí pitnou vodu. Při cestě do

Ráztok-Samechova jsou dvě zabedněné štoly a těch bude používat ska­lické obyvatelstvo při budoucí válce - za ochranný kryt - pro případ leteckého útoku. V přívozu ,Na Marjánce' směrem k mlýnu, je vidět za­sypaný vchod do jedné štoly. O dvou posledních se neví."

A tak z báňské minulosti zůstalo Stříbrné Skalici jen jméno a znak: modrý štít s postavou horníka v kroji, jak pracuje na skále s kladivem a mlátkem.

V DOBĚ POROBY (1621-1848)

Feudální řád, který je hospodářským a společenským systémem celé­ho středověku a velké části novověku, dělil společnost na vrchnost a poddané hlubokou propastí práv na jedné straně a povinností na stra­ně druhé. Král byl sice vrchním feudálním pánem nad šlechtou, ale její hospodářská moc, vyplývající z vlastnictví půdy jako hlavního zdroje důchodu, ji činila časem silnější a mocnější, než byl panovník. Čeští krá­lové - tak jako jinde v Evropě - hledají oporu a zejména hospodář­skou a finanční sílu ve městech, která zakládají a z jejichž příjmů posilu­jí svou finanční situaci. To platí především o městech královských, která podléhala jen králi, a o městech komorních, která podléhala české ko­moře (dnes bychom řekli ministerstvu financí). Ale i šlechta postřehla záhy výnosnost zakládání nebo spíš povyšování svých obcí na města a městečka a tím si zajišťovala vyšší příjmy. Poddanská města často na­byla významnějších práv a rozumnou správou své vrchnosti rozkvětu (například Pardubice za Pernštejnů, nebo Český Krumlov a Třeboň za posledních Rožmberků). V Čechách navíc mocně zapůsobilo husitské revoluční hnutí: královská města se stávají mocnou politickou silou, de­mokratizační tendence tohoto hnutí působí příznivě i na postavení pod­danských měst.

Ovšem v 16. století působí už jiné tendence. Ferdinand I. (1526- 1564) a další Habsburkové usilují o absolutistický stát s vlastní rozhodnou mocí. Města jim překážejí víc než šlechta, která se jim ochot­něji podrobuje. Proto Ferdinand v roce 1547 po nezdařeném povstání za šmalkaldské války trestá především města, proto i bělohorská pohroma nejtíže dopadne na městský stav.

V omezených prostorách tohoto společenského vývoje se utvářejí i osudy Stříbrné Skalice, poddanského městečka kosteleckého panství, jemuž určitá mimořádná práva zajišťuje jen horní povaha města, ona stálá naděje vrchnosti, že se opět otevřou stříbrné doly, které znásobí příjmy panstva. Velmi výmluvně o tom mluví privilegium Karla z Lich­tenštejnu, o němž jsme již pojednali. V paměti byl stále neobyčejný vze­stup Kutné Hory (která ostatně není od Stříbrné Skalice tak příliš vzdá­lena), ačkoli i tamní doly jsou v této době již daleko za svým zenitem. Země však již nevydala nějaké své bohatství, buď že je nemá, nebo že chybělo dost kapitálu, podnikavosti a techniky k jejímu získání. Stříbrná Skalice se tak vyvíjí jako nebohaté městečko, v té době dost odříznuté nedokonalostí cest a závislé jen na tom, co dají nevelká pole, kolik do­bytka uživí louky, kolik práce odevzdají řemeslníci. Není tu bohaté Po­labí, panské lesy svírají obdělávaná pole ze všech stran, energii mlýnům dává jen Jevanský potok. Vše tu proto zůstane ve skrovných poměrech, nevzniknou velké statky, nerozvine se velký zemědělský průmysl. Podle berní ruly z roku 1654 rozsah polí jednotlivých hospodářů je od 12 do 60 strychů, největší hospodářství má 3 potahy, 3 krávy a 3 jalovice, nejmen­ší 1 potah, 2 krávy a 1 jalovici. Jsou ovšem i čísla, kde dobytek uveden není a kde tedy nebyl. Patrný vzestup Skalice nepochybně doznala v 18. století za dlouhé vlády Marie Terezie Savojské, poslední z přímé li­nie lichtenštejnského rodu, jak o tom bude ještě dále pojednáno.

Panství Kostelce nad Černými Lesy mělo neobyčejný rozsah, 74 obcí, směrem ku Praze na ně navazovalo panství Uhřiněves (38 obcí), rovněž v majetku lichtenštejnského rodu. Kostelec byl zakoupen Karlem z Lich­tenštejnu (1569-1627) v roce 1623. Jde o významnou osobnost katolic­kého tábora, která se neblaze zapsala do českých dějin. Císaři prokázal neobyčejné služby v době českého povstání, po jeho porážce se stal mís­todržitelem v Čechách a předsedou soudu nad odbojnými stavy. Ač byl původně vychován se svými bratry v evangelické víře, stal se brzo tvr­dým katolíkem, což se projevilo zvláště po Bílé hoře. Ucítila to i Stříbrná Skalice. Již za jeho nástupce Karla Eusebia (vládl 1627-1684) došlo k násilné rekatolizaci tamního obyvatelstva. V roce 1629 kníže projevil nespokojenost s mírným hejtmanovým postupem proti protestantským poddaným. Do Božího těla měli všichni jít ke zpovědi, k pomoci hejtma­nu byli posláni krajský komisař Oldřich Skuhrovský a Rudolf Czizovský se silným oddílem vojska. To byl obvyklý způsob, jak obyvatelstvo do­nutit k přijetí katolické víry. Pod tlakem vykořisťování a obtěžování (což je slabé slovo) vojskem občané přijímali nenáviděnou víru. V pramenech je zmínka o knězi Ciborském, který měl lid na katolickou víru obrátit. Dle udání byl k tomu však neschopen, neboť jako Polákovi mu lidé nerozuměli a navíc byl opilec, který dával jen špatný příklad. Kníže se pro­to pídil po jiném knězi.

Pro přehled uvádíme další sled černokosteleckých pánů, jimž Stříbrná Skalice podléhala. Po Karlu Eusebiovi je to Jan Adam Bohatý (vládl 1684-1712), pak již zmíněná Marie Terezie Anna Savojská (1712-1772). Z linie Gundakarů z Lichtenštejnu vládli na Kostelci František Josef (1772-1781), Alois I. Josef (1781-1805), Jan I. Josef (1805-1836), Alois II. Josef (1836-1848, resp. 1858) a Jan II. (1858-1929). V dějinách rakouského soustátí vynikl Jan I. Josef, který bojoval v čele armády u Slavkova proti Napoleonovi, zúčastnil se vyjed­návání s francouzským císařem v roce 1809, vynikl v bitvách u Aspern (pro Rakousko vítězné) a u Wagramu, kterou Rakušané ztratili (1809). V roce 1815 byl mezi těmi, kteří podepsali Vídeňský mír.

Jako světlý zjev se nám jeví osobnost i vláda Marie Terezie Anny (na­rozené 1694), provdané za Tomáše Emanuela vévodu Savojského. Při rozdělení majetku po smrti svého otce, který přežil oba své syny, takže nebylo komu předat majorát, zdědila Kostelec n. Černými Lesy, Škvo­rec, Uhřiněves a Čechy pod Kosířem na Moravě. Další majetek byl roz­dělen mezi její sestry. Byla zakladatelkou tak zvané šlechtické akademie savojské a savojského ústavu pro šlechtičny a jiných dobročinných na­dací. V samostatnou správu svých statků nastoupila osmnáctiletá.

Skaličtí zřejmě velmi záhy vystihli novou atmosféru a již v roce 1715 se obracejí na manžela Marie Terezie Anny vévodu Savojského s žádos­tí, aby podle starých privilegií, která se ztratila, byl obnoven radní dům a "zprostředka obce jisté k tomu způsobené a schopné osoby k úřadu konšelskému zvolené a dosazované jsou byly". Tyto osoby byly zbaveny všelikých panských robot. Tento přípis vrchnosti vepsali tehdejší před­stavitelé městečka do Pamětní knihy (z let 1715 až 1845).[1]

Podstatou žádosti Skalických z roku 1715 je požadavek, aby si obec­ním nákladem mohli postavit nový radní dům, který by byl zbaven všech daní, s tím je spojena žádost o obnovu městské samosprávy a starých privilegií. Zvláště jde o osvobození od robot a o přiznání práva užívat pečetě. Píší, že tato práva zanikla po zmíněných válkách (tedy třicetile­té). Jejich ztráta byla "podnětem tehdy mocným hejtmanům kostelecké­ho panství, aby ihned zbídačelé městečko do panských robot na roveň poddaným sedlákům zavlíci se snažili a ono nijak autenticky se bránit nemohlo." Jako příklad uvádějí, že v roce 1706 za vlády Adama, vladaře domu Lichtenštejnského, Bartoloměj Přibyl, hejtman panství kostelecké­ho, proti všem intencím knížete, jednoho člena výboru obce potrestal vězením s tím, že tak dlouho jej nepustí, dokud každý z nás nuzných lidí se nezaváže platiti ročně 4 rýn. zlaté a 30 kro na místě roboty, podruzi však v době žní každodenně 15 záhonů obili pokosí - což na nás ubohé lidi krutě dolehlo". - Dovolávají se jeho velkomyslnosti atd. ­

Vrchnost 23. října 1715 potvrdila Skalici privilegia v dřívějším rozsa­hu, povolila postavení radnice, kterou osvobodila od jakýchkoli poplat­ků. Odvody činže a robot však zůstávají v dřívějším rozsahu. Radnice přispěním všech občanů postavena v roce 1719. V přízemí zřízen vinný a pivní šenk, z něhož placen nájem obci. Současně bylo obnoveno jme­nování rady a konšelů, kteří mají dbáti spravedlnosti při svém jednání. Obnovování rady provádí kostelecký hejtman jménem vrchnosti. V této souvislosti si dala Skalice pořídit novou městskou pečeť. V jejím středu je havíř tesající do skály, okolo nápis PECET MIESTECCO SKALICE ANNO 1715.[2]

. Dne 5. února 1722 byla za přítomnosti celé obce uvedena v úřad nová městská rada v čele s Václavem Měchurkou. Jejími členy byli Jan Svobo­da, Jiří Janovský, Václav Svoboda, Matěj Nekvasil a Václav Nekvasil. Městským rychtářem určen Jan Figala. Konšelé složili vrchnosti přísahu. Přitom byly vyhlášeny "Artikulové rychtářům, konšelům též společné obci městys Skalici pro budoucí jejich zachování při renovaci A. 1722 předložené a poručené". Tyto artikule mají 23 odstavců a dost výmluvně vyjadřují vztahy a povinnosti občanů v této pozdní barokní době. V nich se nám promítá život Stříbrné Skalice a jejich občanů, jak si jej předsta­vovala vrchnost a jak do značné míry i vypadal. Jistá svoboda byla dána Skalickým jen tím, že Kostelec byl za oněmi černými lesy a tak přece po­někud vzdálen.

Artikule jsou - jak ostatně všechno úřední psaní v té době - hodně mnohomluvné; budeme se snažit zachytit jen jejich podstatu. Předně přísluší všem dbát na čest a slávu boží a jeho svatých se píše v předmlu­vě. První odstavec na to navazuje příkazem, že je nutno ..v samospasitel­nej katolickej víře pevně a beze všeho pochybování setrvati". S tím sou­visí povinnost chodit do kostela, nejméně jednou ročně ke zpovědi, netr­pět mezi domácími obyvateli žádného bludaře atd. Zakazuje se šenková­ní "pálenýho" a jiných opojných nápojů před mší i v sobotu večer, jakož i pohoršlivé hraní (karet, kostek). Po bohu přichází vrchnost: ukládá se ji ctíti, velebiti, za její dlouhé a šťastné panování prositi, chránit její ma­jetek, předejít škodám, které by ji mohli postihnout. Další odstavec uklá­dá obecnému lidu poslušnost představeným (rychtáři, konšelům) a jejich úkol "vždycky bedlivě pamatovati, smilstvo, cizoložství aniž jiné ham­pejzy a neřády" jakož i hádky, vády a různice netrpěti. Od představe­ných obce se požaduje spravedlnost bez ohledu zda jde o bohatého nebo chudého, přítele či nepřítele. Zvláště se jim ukládá ochrana vdova sirot­ků. Přijímání nových občanů se děje jen se souhlasem vrchnosti; ob­chodníci a živnostníci mají mít úctu k úřadům, platit daně a jiná břeme­na. Odstavec 8. a 9. stanoví tresty za neúčast na pobožnostech a za jejich zneuctí vání hrami a výtržnostmi. Správa obce má dohlížet na dobré udr­žování hospodářství a nedbalce ohlašovati vrchnosti. Ukládá se opatr­nost při zacházení s ohněm a opatření proti němu. V dalším odstavci jsou ustanovení o oprávnění k myslivosti a zákaz honění zvěře zvláště psy. Nařizuje se zachovávati zemědělské i lesní pozemky ve vymezených hranicích, les je možno odprodat jen se souhlasem vrchnosti, bez téhož souhlasu nesmí živnostník ani hospodář zadlužit svůj majetek. Další zá­kazy se týkají chytání ryb a raků, spásání cizích pozemků, tvoření no­vých cest, kupování domácích věcí od čeledi sousedů, zaměstnávání a přechovávání podruhů na cti nezachovalých nebo nekatolíků. V od­stavci 22 se stanoví postup pozůstalostního řízení po zemřelých bez dě­diců nebo při pozůstalých nezletilých dětech. Artikule podepsal Vojtěch Ignác Christoph, kostelecký hejtman. Podobné podmínky byly stanove­ny i pro nově do obce přijatého "měštěnína".

Myslím, že tyto artikule jsou dokonalým rejstříkem všech zákazů, kte­rými si vrchnost zajišťovala poslušnost svých poddaných. Odpovídají feudálním poměrům doby a nijak neodpovídají tomu, co jsme měli na mysli, když jsme vládu vévodkyně Savojské hodnotili kladně. To souvisí s privilegiemi, která Skalici udělila ze své vrchnostenské moci. Zvláště jde o privilegium z 24. listopadu 1726, kterým potvrdila privilegium své­ho praděda Karla z Lichtenštejnu z roku 1623 na dolování a rozmnožila městské svobody, dále jde o privilegium z 28. března 1728, kterým na prosbu purkmistra a městské rady povolila zřídit ve Stříbrné Skalici ce­chy.

K žádosti horního úřadu a předních zástupců městečka Stříbrná Skali­ce darovala vévodkyně Savojská horníkům a chudému zdejšímu lidu část pozemku, zvaného "Na rovinách", na pastvinu ku všeobecnému používání. Tohoto darování se dovolávají zdejší občané ještě v roce 1910, kdy žádali obecní zastupitelstvo, aby náhradou za mezi tím zales­něné pastviny byly dány k společnému užívání k dispozici pole při zá­padní straně pozemků "Na rovinách", které obec získala v roce 1908. Skoro po dvou stech letech připomínají "čin šlechetné dárkyně".

Další privilegia, která Skalice v této době získala, jsou již královská, tedy císařovny Marie Terezie. 3. března 1747 královna potvrzuje privile­gium Terezie vévodkyně Savojské z roku 1726 a 4. listopadu 1757 krá­lovna uděluje městečku čtyři výroční a jeden týdenní trh. To ovšem bylo možné jen se souhlasem a podporou vrchnosti.

Na základě povolení zřizovat ve Skalici cechy udělila městská rada již 1. 7. 1728 řád cechu m1ynářskému a spojenému s ním cechu pekařů a perníkářů, dále cechu řeznickému pro jeho učně a tovaryše. Mezi ce­chovními knihami je nejcennější kniha o přijímání mistrů a učňů spoje­ného cechu mlynářů a pekařů z let 1778 až 1847. Týž cech má také za­chovánu knihu účetní z let 1807 až 1851. Po společném živnostenském společenství zůstaly doklady až z 19. století: účetní kniha z let 1860-1889 a protokoly o sezeních z let 1895-1913. Jednotlivé cechy měly i svá pečetidla (zachovala se cechů řeznického, mlynářského, krej­čovského, zednického z roku 1728 a cechu spojených řemesel z roku 1800).

K tomuto příznivému rozvoji Stříbrné Skalice se váže i stavba kostela Jana Nepomuckého přímo v městečku v místech bývalého hradu. V roce 1728 se začalo se sbírkou, velcí hospodáři dávají okolo 50 zlatých (Jan Nekvasil, označen za velkého dobrodince chrámu, dále ze statků Marti­na Nekvasila, Jakuba Bubeníka, vápeníka Václava Bubeníka, ze Strna­dovského gruntu dokonce 57 zl. 38 kr.); sbírky se zúčastnili občané z Třemošnice (Jan a Jakub Tichý) a Dobrého Pole (J. Zalabák). Obec da­la 50 zl., drobné částky jsou ze sbírek v kostele, za svíčky a pod. Celkem sbírka vynesla 630 zl. 52 kro Stavba byla provedena v letech 1730 až 1733. Znovu se připomíná použití materiálu ze zřícenin hradu. Další ma­teriál byl přivážen zdarma, v okolí (zvláště na Čapíku) byly vlastní zdro­je vápna. Není bez zajímavosti poznamenat odměny řemeslníků při stav­bě: zedníkům zaplaceno 88 zl. 20 kr., za tři okna truhláři 7 zl. 30 kr., sklenáři za zasklení oken 12 zl., truhláři za dubové dveře 7 zl., zámeční­kovi za kování dveří a oken 14 zl. 30 kr.

Kostel je jednoduché obdélníkové stavení se sanktusníkem (věžičkou na hřebenu střechy) a nízkou zvonicí při západní zdi. Oltář je barokní s obrazem Jana Nepomuckého jako almužníka; po stranách nad branka­mi vedoucími za oltář stojí sochy sv. Vojtěcha a sv. Václava. V kostele jsou ještě další obrazy, zvláště obraz sv. Vojtěcha s mlynářským znakem a štítkem "Nákladem poctivého cechu mlynářského". Nad triumfálním obloukem je na plechu malovaný znak města z roku 1852. Křtitelnice je cínová, trojnohá, zakoupená roku 1731 od pražského konváře Konráda Schrottera za 36 zlatých. Zvonice kostela je dřevěná a spočívá na zdě­ném přízemí. Vzácnou památkou je zde uložený gotický skládací oltářík z konce 15. století, vyzdobený dobovými malbami mariánského kultu.

Pro dějiny města je jistě významné zachytit jména těch, kteří stáli v če­le obce ať měli titul rychtáře, primasa či primátora, později starosty. Zhruba mezi léty 1600 až 1644 zastával úřad rychtáře a bergmistra Eliáš Glassberger (za něhož pořízeno též nejstarší pečetidlo z roku 1610). Jmé­no i německý nápis na schránce zmíněného pečetidla prozrazuje, že do­lováním přišli do tohoto jinak ryze českého kraje i němečtí horníci. Po roce 1644 úřad rychtáře zastával Jakub Glassberger, který se však vystě­hoval do Českého Brodu. Při obnovení radnice a samosprávy v roce 1722, jak již bylo zmíněno, byl do čela obce jmenován Václav Měchurka, který úřad zastával 37 roků, do roku 1759, kdy se jeho nástupcem stal Jan Václav Strnad (1759-1790). V tomto roce podle josefinských refo­rem byl volen jen rychtář, který byl podřízen vrchnostenskému hospo­dářskému úřadu v Kostelci nad Černými Lesy. 9. září 1790 volbou zvo­len rychtářem Václav Bubeník Sádecký (1790-1802). V letech 1802 až1811 byl v čele obce Antonín Nekvasil, který koupil pyskočelský mlýn. Následují Jan Kopecký (1811-1816) a Josef Kurtz (1816-1855), který úřadoval až do své smrti 21. prosince 1855.

První zmínka o místní škole je z roku i 735, existovala však již dříve. Mezi učiteli jsou nejprve dva Horejkové, Jiří (do 1715) a Karel (do 1740), pak čtyři Vejžirové, Václav (do 1755), Václav Josef (do 1766), Jan Vencl (do 1781) a Jan (do 1802). Od roku 1822 do 1835 pak vedl školu Josef Volfgang Kučera. Původní škola byla asi dřevěná, blízko kostela; na počátku 19. století lehla popelem. Nová škola byla vystavěna v roce 1804 v témž místě (č. 49) nákladem vrchnosti za 400 zlatých. Po Kučero­vi následují František Novotný (od 1835), Václav Vokálek, Ferdinand Stárka, František Homolka (do 1857). Až do roku 1861 byla ve Skalici škola jednotřídní.

Zhruba od poloviny 18. století měla Stříbrná Skalice technickou vy­moženost, kterou ani nejvýznamnější obce neměly o mnoho později. Ze dvou šachet, které byly již v dřívějších letech zatopeny, byla zachycena voda do dřevěných trub a vedena přes zahrady čís. 108 a 65, pak uličkou mezi čísly 66 a 86 a po dvoře čís. 70 na náměstí do velké dřevěné kašny. V roce 1907 byly dřevěné trouby nahrazeny litinovými.

Revoluční rok 1848, který v politickém dění země dával tak velké na­děje, končil novou vlnou absolutismu za vlády Alexandra Bacha. Venko­vu přinesl jeden velký zisk: zrušení roboty a tím naději na spravedlivější hospodářský řád. Jestliže berní rula z roku 1654, tedy na počátku tohoto období zaznamenává jen 21 osedlých (což ovšem může znamenat i více než 200 obyvatel), na jejím konci zjišťujeme ve Skalici podle Popisu Krá­lovství českého Františka Palackého (1848) 139 domů a 892 obyvatel. Je vidět, že přes nepřízeň doby, někdy tvrdou ruku přírody, růst rodu se ne­dal zastavit.

POČÁTKY NOVÉHO ŽIVOTA (1848-1918)

Sedmdesát let života Stříbrné Skalice v druhé polovině 19. a na počát­ku 20. století je ve znamení postupného růstu, zapojování do širšího okolí a centra v souvislosti s novými komunikacemi, hospodářský život dostává jiný charakter, vzmáhá se školství. Ve Skalici nevznikl žádný vý­znamný průmysl, tím jí zůstal zachován zemědělský charakter s vyvinu­tými řemesly všech oborů. Pokusy o obnovu dolování byly neúspěšné, jak o tom bylo již pojednáno.

Všimněme si nejprve, jak se Skalice spojovala s okolním světem. Až do roku 1865 nevedla do městečka žádná silnice, byly tu jen polní a lesní cesty, některé dobré, jiné horší i špatné. První silniční spojení bylo vybu­dováno postupně v letech 1863 -1866 do Kostelce n. Černými Lesy; sta­věl je okresní politický úřad z přirážek k okresním příjmům. Byl tu jistě i zájem kostelecké vrchnosti, jíž patřily lesy a polnosti při této spojovací cestě. Do Prahy se pak jezdilo přes Kostelec, což byla jistá zajížďka. Obec proto podala v roce 1888 žádost o silnici na Ondřejov přes Hrado­vé Střímelice. Žádosti bylo vyhověno a silnice, podle plánu stavitele Duška z Kostelce a za dozoru stavitele Havlíčka, do roku 1890 postave­na. Skalická obec přispěla na stavbu 500 zlatými a vykoupila všechny pozemky potřebné pro stavbu. V roce 1898-99 Skalice svým nákladem podnikla stavbu silnice k Rovné a dál k Pyskočelům. Kronikář si stěžuje, že kníže Khevenhfiller, pán na Komorním Hrádku, ničím na stavbu ne­přispěl, ačkoli tam měl pole a louky. Na nákladech se podílejí zhruba po 5000 zlatými obec a okresní výbor, kníže Lichtenštejn a Země (po 2 000 zl.) a stát zaplatil regulaci potoka (921 z1.). Stavba byla zcela dokončena v roce 1900. Poslední silniční spojení postavil v letech 1912-13 kníže Jan z Lichtenštejnu od Vyžlovky přes Jevany až do Skalice. Byl tu přiro­zeně zájem o spojení panských lesů s Kostelcem i na Prahu. V kronice se připomíná, že silnice byla zpevňována parním válcem. Toto spojení na Prahu se ukázalo jako nejdůležitější, zvláště později s rozvojem automo­bilismu.

Ještě větší význam, zvláště v své době, měla stavba posázavské želez­niční dráhy. Iniciativa vzešla v roce 1891 ze zainteresovaných měst Uhlířských Janovic, Ratají, Kácova a od některých velkostatkářů (Štern­berk, Lichtenštejn, Khevenhtiller). Hlavní úmysl zde byl spojit Čerčany a tamní budějovickou trať s Kolínem přes Sázavu a Rataje: trať z Ratají do Kácova měla být odbočkou. Zájem Skalických, aby nádraží plánova­né do Raztok (Samechov) bylo realizováno naproti pyskočelskému mlý­nu, narazil na odpor vrchního správce na Komorním Hrádku Hugo Preislera, kterého kronikář nazývá největším nepřítelem Skalice. Skaličtí tuto věc neprosadili, v pyskočelské stanici postavena jen odstavná kolej. Stavba tratě byla provedena v letech 1899 až 1901. Pravidelná doprava začala 7. srpna 190 I. Zastávka Pyskočely byla v roce 1903 přezvána na Stříbrnou Skalici.

Zastávka byla ovšem na druhé straně řeky Sázavy a bylo proto třeba rozhodnout, jak dosáhnout pohotového spojení. Na most nebylo možno prozatím pomýšlet a proto bylo rozhodnuto postavit na Marjánce byt pro převozníka. Plán a rozpočet vypracoval stavitel Antonín Havlíček z Kostelce. Původní plán však ještě před stavbou rozšířen tak, aby nová stavba vyhovovala i jako hostinec. Obec postavila budovu ve své režii (za 1617 zl.). V roce 1901 byla stavba dokončena, 1902 povolena konce­se k převážení. Prvním hostinským na Marjánce se stal od roku 1902 Jo­sef Dolejší.

V roce 1903 městští představitelé žádali o povolení poštovního úřadu ve Skalici. Úspěchu bylo dosaženo v následujícím roce, kdy 4. března byl poštovní úřad otevřen. V roce 1907 byl při něm zřízen i telegraf. Tím bylo dosaženo maximálního spojení, které doba a její technika dovedla nabídnout.

V roce 1867 byla ve Stříbrné Skalici zřízena záložna. Při obci byl ze starší doby tzv. kontribuční fond 400 zlatých a tzv. ruské peníze (za žive­ní Rusů v napoleonských válkách) v téže částce. Tyto dvě částky byly vzaty jako kapitálový základ, který byl dále zvyšován vklady spořících. Z těchto peněz pak byly povolovány půjčky, zvláště stavební. Záložna neměla dlouho úředního schválení; teprve v roce 1898 se ustavil Spořitelní spolek, jehož starostou zvolen tehdejší starosta městečka Karel Kratochvíl. V témže roce pak obchodní soud zapsal společenstvo do rej­stříku a tím získána jeho plná právní platnost. Od roku 1920 název spol­ku upraven na Spořitelní a záložní spolek ve Stříbrné Skalici.

Již v roce 1876 založen i spolek hasičů jako důležitá ochranná organi­zace před nebezpečím ohně. Požáry občas si ovšem vyžádaly své: v le­tech 1863-67 vyhořelo 7 stavení, v roce 1869 jedno hospodářství, v roce 1878 vyhořela 4 stavení najednou, 26.6. 1906 vznikl požár v usedlosti Fr. Kurtze a vyhořelo dalších šest domků, v roce 1909 požár zničil další tří stavení. Od roku 1899 měli požárníci moderní hasičskou stříkačku za 850 zlatých. Zásahy hasičů znemožnily větší rozšíření požárů, jak se stá­valo v minulosti.

V tomto období můžeme již spolehlivě sledovat růst obyvatelstva i rozšiřování počtu domů.

Podle náboženství bylo v roce 1900 I 161 katolíků a 7 izraelitů; v roce

1910 1 005 katolíků, 1 osoba evangelického helvetského vyznání, 4 bez vyznání; v roce 1921 689 katolíků, bez vyznání 242 osob, 8 osob česko­bratrského vyznání, 5 pravoslavných, 4 československého vyznání a 3 spiritisté. K roku 1900 statistika uvádí 6 dospělých osob negramotných. Z těchto čísel můžeme usoudit, že na samém počátku 20. století dosáhla Stříbrná Skalice nejvyššího počtu obyvatel, od té doby počet obyvatel klesá, zatímco počet domů dále roste. Souvisí to s menším počtem dětí v rodinách, se stále častějšími odchody zdejších mladých lidí za prací do měst, zvláště do Prahy, a s vyššími požadavky na kvalitu bydlení. S tímto jevem se budeme setkávat i v meziválečném období a až do současnosti. Z počtu mužů a žen v roce 1900 a 1910 zjišťujeme mírně vyšší počet žen, což souvisí s vyšším věkem, kterého ženy dosahují. Z uvedených čísel rovněž vyplývá ochabování náboženské myšlenky, což se výrazně proje­vilo zejména po první světové válce.

Není nezajímavé všimnout si několika čísel z hospodářského života; známe je k roku 1900 a 1910:

Katastr Skalice měl (1916) 1 424 ha 1 617 m2. Obdělávaná půda z toho. představovala 376 ha 90 a, luka 45 ha 30 a, lesy, pastviny a neplodná pů­da 1 001 ha 92 a. Z obdělávané půdy nejvíce bylo oseto žitem, ovsem, je­telem, ječmenem a osázeno zemáky. Hospodářství byla vesměs malá. Po­le se obdělávala bez použití větších strojů. Ze strojů se užívaly jen mlá­tičky a to ruční, žentourové i motorové, secí a žací stroje. Stále používa­ným nástrojem v menších hospodářstvích byl ještě cep. Z obce se vyvá­žely obilniny, seno a sláma, z jiných obcí dodáváno ovoce, zelenina a zelí. Živo bývalo o výročních trzích: na Matěje (24. února), na Jana Nepomuckého (16. května), na Vavřince (10. srpna) a v pondělí před svátkem Kateřiny (který se slavil 25. listopadu).

Na konci sledovaného období nechybělo mnoho do 52 živnosten­ských a obchodních provozoven, jak je známe z roku 1928 (viz blíže v další kapitole).

Jestliže v minulém období představitelé městečka setrvávali v úřadě poměrně v dlouhém období, po roce 1848 jsou starostenská období vý­razně kratší. V roce 1855 po Josefu Kurtzovi nastoupil František Kurtz (1855-1860), který v roce 1860 zemřel, krátce úřadoval Josef Skála (1860- 1862), jeho nástupcem se stal František Vokoun, řezník a hostin­ský (1862-1868), navazuje August Franzl (1868-1870), po něm Jan Bu­beník (1871-1873), znovu August Franzl (1874-1876), pak znovu František Kurtz (1876-1883). V roce 1883 starostou zvolen Antonín Ka­houn, hrnčíř, který zemřel ještě v témže roce (30. 5.). Následuje Jan Šaf­ra, rolník v Rovné (1883-1886), pak František Nekvasil (1886-1889), po něm znovu Jan Šafra (1889-1892), pak znovu František Nekvasil (1892-1895). Následuje dlouhé období starostenství Karla Kratochvíla (1895-1919), mlynáře v Nouzově. Při nástupu úřadu založil Karel Kra­tochvíl pamětní knihu (Pamětní kniha 2.,1895-1950). S jeho jménem je spojena celá řada opatření, rozhodnutí a intervencí v záležitostech měs­tečka, které vedly k jeho rozvoji a lepšímu životu jeho obyvatel.

K podstatnému rozvoji došlo v stříbrnoskalském školství. Od 1. ledna 1861 zřízena ve zdejší škole druhá třída. V krátkých působeních se zde vystřídali učitelé Jan Mach, Josef Vokoun, Josef Procházka, Josef Kra­tochvíl, teprve Jan Svoboda zde působil od roku 1864 do 1874. I další učitelé tu působili krátce: František Březina (1875), František Šubrt (1875-1877), Josef Adam (1877-1878). Krátce ve Skalici působili i Če­něk Michl (1877-1878) a František Šlemr (1878). V roce 1880 byla při skalické škole otevřena třetí třída. I další učitelé tu však vesměs působili velice krátce (Alois Drábek, Antonín Kopřiva, Alois Drozd, František Moravec, Josef Jelínek, Antonín Kolhaus, Jan Čermák, Jan Balík, Josef Kozák, Jan Barták, Václav Procházka). Od roku 1883 se setkáváme i se jmény učitelek: Karolína Petrů jmenována 1883 učitelkou ženských pra­cí, krátce působily Emilie Vorlíčková, Božena Klímová a Anna Hlávko­vá. V roce 1900 ve Skalici nastupují Alois Dlouhý jako učitel a Jaroslav Palma jako podučitel.

Dosavadní místnosti v staré škole, která bývala v místě pozdější soko­lovny, nevyhovovaly školním předpisům a proto okresní školní rada v Českém Brodě naléhala, aby se přikročilo ke stavbě nové školní budo­vy. Vyhlédnuto pro ni místo na náměstí proti radnici. Domy čís. 69 a 70 byly zbourány, aby se uvolnilo stavební místo. Plán a rozpočet vypraco­val stavitel Karel Dušek z Kostelce. Rozpočet zněl na 18 000 zlatých. Stavba svěřena v roce 1892 Janu Faltovi, staviteli ze Zásmuk za obnos 17 600 zlatých. Stavba byla ukončena v září 1893, li 28. září na den sv. Václava slavnostně otevřena. Následující den se již začalo s vyučová­ním.

Na kulturním životě městečka se škola podílela významně a aktivně. Při různých výročích pořádány dětské oslavy a kromě toho dětské besíd­ky. Ochotnický spolek "Tyl" byl založen v roce 1891. Sehrál řadu pěk­ných divadelních představení. V roce 1903 byla ve Stříbrné Skalici zalo­žena tělocvičná jednota Sokol, jejíž dramatický odbor převzal program ochotnického spolku. Kromě toho ve Skalici působily hospodářské spol­ky, zvláště Společenstvo různých živností, založené podle cechovního řá­du již v roce 1728, rolníci si založili Hospodářský spolek, menší země­dělci Jednotu domkářů a malozemědělců.

V roce 1898 bylo důstojným způsobem oslaveno 50. výročí zrušení ro­boty a 100. výročí narození Františka Palackého. Kronikář K. Kratoch­víl o tom píše:

"Obec naše zúčastnila se slavnosti té v Černém Kostelci na dvou žebři­nových vozech v národním kroji, jak dívky tak mužský, též zastoupena byla obec osmi havíři (obleky měli vypůjčené z Prahy), Julius Vnouček byl ustrojen za Strakonického dudáka, hrál stále na dudy, což zvláštní dojem na veliké množství diváků způsobilo."

Nesnažili jsme se nevidět skromné poměry, v nichž skalické obyvatel­stvo v tomto období žilo. Kronikář se netají tím, že místní lidé žili "ně­kdy i v poměrech tísnivých". Přesto do roku 1925 nebylo ve farní matri­ce zaznamenáno, že by byl někdo zemřel na tuberkulózu, což byla typic­ká sociální nemoc. Po tomto roce se sice vyskytuje, ale hlavně u mužů, kteří prožili válečné útrapy.

První světová válka uzavírá třistaleté období habsburské vlády, která zbavila zemi samostatnosti a ohrozila vážně svým germanizačním úsilím samu existenci národa. Bylo to právě obyvatelstvo venkova, zvláště ves­nic a městeček, které si udrželo jazyk i české cítění. Z něho vycházeli bu­ditelé a představitelé inteligence, která uskutečnila národní obrození. Dříve než došlo ke zhroucení Rakouska-Uherska a vzniku samostatného státu, zaplatil celý národ těžkou daň v útrapách první světové války. Ne­jinak tomu bylo i ve Stříbrné Skalici.

"Dne 26. července 1914 odpoledne přijel do Skalice autem sekretář okresního hejtmanství a dal vylepiti vyhlášky C a D o částečné mobiliza­ci. Na radnici se právě tancovalo. Jak mobilizace byla vyhlášena, bylo po zábavě, ale rozjaření popíjeli dále a ráno však se již odhlašovali u sta­rosty. Odjížděli k svým výzbrojním stanicím. Vlaky je odvážely zdarma. Částečná mobilizace odbyla se hladce proto dne 31. července 1914 obje­vily se na rozích nové vyhlášky A o všeobecné mobilizaci do 37 let. Ska­lici při obou mobilizacích opustilo přes 50 mužů a bylo právě o žních, kdy každé síly třeba. . .," tak zachycuje první chvíle války skalická kro­nika. Pak následovaly další a další odvody: do války odcházeli mladíci i čtyřicátníci a padesátníci. Hospodáři museli odvádět koně, podrobná instrukce k tomu byla vydána okresním hejtmanstvím v Českém Brodě již v roce 1912.

Vládní politické úřady požadovaly, aby se v obcích a na školách kona­ly oslavy, aby se vyvěšovaly prapory, při některých dílčích vítězstvích ar­mády. "Lidé však mezi sebou důvěrně pochybovali o vítězných událos­tech," píše kronikář. Mezi lidmi působili političtí agenti, což působilo na šíření nedůvěry mezi lidmi. Četnictvu byly dány velké pravomoci (čet­nická stanice ve Skalici byla zřízena v roce 1912). Četník rozhodoval o vyplácení válečné podpory, o vojákově dovolené, o dočasném odlože­ní vojenské povinnosti atd. V zázemí se záhy začal projevovat nedostatek potravin, byly zavedeny chlebenky (1915), později lístky na další po­traviny. Z počátku se na lístky vše dostalo, později nezbývalo než stát ve frontách před krámy celé hodiny a eventuelně se přídělu ani nedočkat. Soupis obyvatelstva ve Skalici vykázal v roce 1915 1 165 osob, z toho by­lo 474 samozásobitelů a 691 osob zásobovaných přídělem.

Válka stojí obrovské sumy peněz. Vláda proto vypisovala válečné půjčky, agitovala jejich upisování. Bylo dosti těch, kteří upsali a tím si způsobili citelné hmotné škody. V dalších letech války se množil černý obchod především potravinami. Četní překupníci (tehdejší termín byl: keťasi) vykupovali potraviny od rolníků, mlynářů a kde se dalo, a co se jim podařilo koupit ve městech se ziskem prodali. Aprovizovat ovšem jezdili na venkov i ti z měst, jimž příděly nestačily a kteří měli venku pří­buzné nebo známé. Se strany vládních orgánů byl stálý tlak k zvyšování dávek, čemuž hospodářství vesměs vyhověla. Ale i to bylo stále málo. Proto na počátku roku 1916 nařízeny po obcích prohlídky zásob a pře­bytečné zásoby konfiskovány. Ve Skalici taková prohlídka proběhla na­příklad již 25. února 1916. Z hospodářství bylo nutno odvádět nejen obi­lí, ale i seno a slámu, neboť pomocníkem vojáka byl v té době ještě kůň.

K roku 1916 si kronikář stěžuje na uprchlíky z Polska, kteří byli zčásti umístěni ve staré škole pod kostelem. Od vlády dostávali podpory pro­střednictvím obecního úřadu. "Muži uprchlíků sháněli různé obchody, ženy se nestaraly ani o trochu čistoty, ale na různé neplechy byly čilé," píše kronikář. Již v šestnáctém roce byly pořádány sbírky barevných ko­vů, později se sáhlo i na zvony a varhanové píšťaly. Ve Skalici byly 18. listopadu 1916 sebrány dva zvony, velký Václava menší Jan Nepo­mucký; rovněž zvony z věže kostelíka v Rovné vojáci odvezli. V roce 1917 byli do Skalice přiděleni na zemědělské práce ruští zajatci, většinou venkované, kteří s touto .prací byli obeznámeni. Hospodářský tlak na převážnou část obyvatelstva se v roce 1917 a 1918 dále stupňoval. Byli ovšem i ti, kteří na válečných poměrech dovedli bohatnout. Byli to zvláš­tě obchodníci, kteří měli staré zásoby, mlynáři, překupníci, lichváři, úplatkáři a další.

K roku 1917 skalická kronika líčí vzbouření žen, které mělo i soudní dohru. V kronice je psáno: "Zásobování uvázlo. Do Skalice nebyl po­slán po několik neděl příděl mouky. Ženy běhaly na starostu, ale dopisy starostovy nepomáhaly. Proto se ženy uradily, že půjdou na četnickou stanici, aby vrchní strážmistr Bělík pro mouku dopsal. Sešly se ráno na rohu školy u vodovodního stojánku a šly do domu č. 10, kde byla četnic­ká stanice. Jakmile se v průjezdu ozvaly hlasy, otevřel dveře strážmistr Bělík a hřmotně se jich ptal, co si přejí. Občanka Doudová a Havlíčková odpověděly: ,Žádáme vás, abyste dopsal do Brodu o mouku!' Mezitím vešel do průjezdu strážmistr Skala. Na vyzvání svého představeného ob­čanku Doudovou zatkl a odvedl do vězení u okresního soudu v Kostelci nad Černými Lesy. Jména všech ostatních žen si vrchní strážmistr po­znamenal a učinil na ně trestní oznámení pro rušení veřejného pořádku. Druhý den do vězení odvedena občanka Fraňková. Měla několik drob­ných dětí a děti odběhly za ní do vězení. Ženy musely se dostavit k sou­du do Kostelce a k hlavnímu líčení do Prahy. Odsouzeny nebyly. Uvěz­něné propustili po několika dnech. Takových příhod stalo se jistě více a byly důraznou výstrahou, že lid také pozbude trpělivosti."

V roce 1918 se situace přiostřovala na frontách i v zázemí. Množily se dezerce, zběhlí vojáci přicházeli do blízkosti svých domovů. Rostla dra­hota. V únoru a březnu se rozšířila ve Skalici chřipka, která měla za ná­sledek úmrtí malých i dospělých. V Doležalově rodině zemřely v týdnu tři děti.

Z nedostatku i ziskuchtivosti se rozšířilo v rozsáhlých zdejších lesích pytláctví Skupina pytláků, jejíž členové byli od Říčan až po Radvanice, hospodařila v revíru jako ve svém; patřili k nim i ruští zajatci, kteří pracovali v pyskočelském dvoře. 5. května' 1918 po čtvrté hodině ráno byl v lese Na babě pytláky zastřelen hajný Václav Houžvička, jenž bydlel v hájovně u Vlkánčic. Hlavní účastník František Zídka z Kostelních Stří­melic jako voják byl souzen vojenským soudem a osvobozen. V roce

1923 se přihlásila svědkyně Růžena Šustová z Pyskočel a podle její vý­povědi konán nový soud před porotou v Praze se Zídkou, učitelem Jind­řichem Snížkem z Radvanic, Václavem Holubem z Radvanic a Růženou Svobodovou z Pyskočel. František Zídka byl odsouzen k doživotnímu vězení, Svobodová do žaláře na 61et. V roce 1924 se přišlo na nové okol­nosti a při revizi procesu potrestáni i ostatní. Tato událost značně vzru­šovala místní obyvatelstvo po několik let.

V květnu 1918 se odstěhovali ze Skalice židovští uprchlíci z Haliče a Bukoviny zpět domů.

S přibývajícím hladem mezi vojáky i s nenávistí k válce rostly tak zva­né zelené kádry, zběhové, kteří se ve dne ukrývali v polích a v lesích, v noci přicházeli domů, aby se najedli. Skaličtí zběhové, jichž bylo nej­méně osm, přespávali ve starostově stodole, neboť předpokládali, že tam nebude nikdo hledat. Četníci alespoň na oko konali svou povinnost.

Na samém konci války zasáhla i Stříbrnou Skalici poslední pohroma pětiletého trudného života v zázemí bojující Evropy: španělská chřipka. Podvyživení a zesláblí lidé jí podléhali po celé Evropě. Umírali na ni zvláště lidé mladší a silní. Ve skalické škole se pro epidemii nevyučovalo od 18. října do 4. listopadu 1918.

V té době došlo v Praze k vyhlášení samostatné Československé repu­bliky. Zpráva o událostech 28. října přišla do Skalice tentýž den. "Večer konal se průvod s hudbou kolem městečka na náměstí, kdež lidu ozná­mena zpráva o státním převratu a proneseny proslovy. Potom odstraně­ny znaky a památky po bývalé říši. Občanstvo se radovalo, že nastal ko­nec války. Také druhý den konal se průvod. Všichni se těšili na lepší časy. Země však byla dlouhou válkou tak vyčerpána, že se zotavovala pomalu a špatné vyživovací poměry potrvaly ještě dlouho," píše kroni­kář.

Ze skalických rodáků se nevrátilo z války celkem 46 mužů. Třicet ska­lických se zúčastnilo boje proti Rakousku v legiích.

Uzavíráme tuto kapitolu jmény_padlých v první světové válce, jimž byl

v roce 1924 odhalen památník, stojící v čele náměstí:

Jan Boháček, narozen 1884, zemřel v roce 1918 při jízdě drahou domů

František Bubeník, narozen 1887, padl v Albánii u Bojany v roce 1918

František Budínský, narozen 1893, padl v roce 1916 v Itálii

Rudolf Bylina, narozen 1878, padl v roce 1914 u Repina

Václav David, narozen 1879, zemřel v roce 1916

Karel Doležel, narozen 1874, zemřel ve vojenské nemocnici v Tolo v roce 1918

Jan Hajner, narozen 1894, padl v roce 1918

Václav Havlíček, narozen 1896, padl v roce 1916 v Rusku

Jan Chochol a, narozen 1893, nezvěstný od roku 1918

Josef Chochola, narozen 1896, zemřel v roce 1919

Vladimír Chochol a, narozen 1891, nezvěstný od roku 1914

František Janovský, narozen 1882, padl v roce 1915 v Karpatech

Josef Janovský, narozen 1880, zemřel 1917

Josef Janovský, narozen 1892, padl u Jamnice v Haliči v roce 1916

Leontýn Klíma, narozen 1887, padl v Haliči v roce 1914

Josef Kroupa, narozen 1892, zemřel 1918

Josef Kurtz, narozen 1890, zemřel 1917

Alois Lutner, narozen 1878, padl v roce 1917 v Rumunsku

Bohumil Lutner, narozen 1880, padl v roce 1916 u Brodů v Haliči

Rudolf Lutner, narozen 1884, padl v Dragovici u Gorice v roce 1917

Emanuel Moravec, narozen 1895, zemřel v roce 1916 v Dobromouce u Čemoně

Jan Moravec, narozen 1897, padl u Gorice v roce 1917

Václav Musil, narozen 1888, zemřel 1918

František Navrátil, narozen 1883, zemřel v zajetí ve vojenském táboře v Sipotu v Rumunsku

František Nekvasil, narozen 1887, padl v Haliči v roce 1914

Josef Nekvasil, narozen 1888, padl v Haliči v roce 1914

Alois Pružina, narozen 1887, padl jako legionář v Rusku

František Pružina, narozen 1887, padl na Adyži v roce 1915

Antonín Randa, narozen 1891, padl u Monte San Michel na Krasové planině v roce 1915

Antonín Sadílek, narozen 1882, zemřel 1917

Bohumil Sadílek, narozen 1891, zemřel

František Sadílek, narozen 1880, zemřel 1914

Jan Sadílek, narozen 1882, zemřel 1914

Rudolf Sadílek, narozen 1888, zemřel

Stanislav Sadílek, narozen 1893, zemřel

Josef Soustružník, narozen 1878, padl u Brunecku v Tyrolích v roce 1916

Josef Svoboda, narozen 1893, zemře11915 v Rusku

Josef Svoboda, padl jako francouzský legionář

Antonín Šafra, narozen 1898, zemřel 1916

Josef Štěpánek, narozen 1898, zemřel 1918

František Šusta, narozen 1897, zemřel 1918

Josef Šusta, narozen 1887, zemřel 1918

Antonín Vaněk, narozen 1887, zemřel ve vojenské nemocnici ve Voroně­ži

Vilém Vrabec, narozen 1890, padl 1915 v Haliči u Ropurzince

Alois Znamenáček, narozen 1888, zemřel 1915

Václav Znamenáček, narozen 1895, padl u Panasanky v roce 1915



[1] Jde o nejstarší obecní kroniku na kolínském okrese. Uložena je na Místním národním vý­boru ve Stříbrné Skalici. Nejstarší část kroniky, vedle zmíněného přípisu vrchnosti z roku 1715, uvádí na f. 15 jména obecních představitelů ustanovených v roce 1722, obecní arty­kule dané vrchností v témže roce (ff 16-34), obecní představitelé jsou rovněž uvedeni na f. 37 z roku 1740 a na f. 40 z roku 1746. Podstatnou část kroniky tvoří zápisy o udělení měš­ťanského práva v letech 1723-1845 (ff 77-245).

 

[2] Starší zachované pečetídlo je z roku 1610; v jeho středu je též zpodoben havíř při práci; opis: MIESTECCO SKALTCE 1610. Pečetidlo je uloženo v kulaté stříbrné schránce, na je­jím víku je vyryto: "Elias Grossberger Berekmeister und Richter"; na víku "Samuel Troyan Hauptmon zum Kostelecz 1610."

Mladší pečetidlo je z roku 1803. Uprostřed je skupina domů s kostelem na návrší; dole vpravo zkřížená kladívka a letopočet 1803. Opis: .,PECZIET HORNIKU MIESTECZKA SKALTCE". Pečetidla jsou uložena v Okresním archívu v Kolíně.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA