Jdi na obsah Jdi na menu
 


ČERNOKOSTELECKÉ LESY

18. 2. 2007

ING. JAROMÍR POKORNÝ:

 Černokostelecké lesy (Pohledy do jejich dějin)

 V blízkosti hlavního města Prahy na okraji málo lesnaté nížiny polabské a kotliny kouřimské zachoval se až do dnešní doby zelený souvislý ostrov černokosteleckých lesů. Příčin, které ušetřily toto území před zemědělskou kolonisací, bylo asi něko­lik. Jednak drsnější klimatické podmínky, a tím i nepříznivější druhová skladba ke kolonisaci, zvlněný, rozeklaný reliéf, za­mokřené plošiny a možná že i hraniční poloha mezi sídly dvou kmenů (Pražsko, Kouřimsko). Okolní území je známo četnými nálezy z doby předhistorické i .počátků doby historické a. je nutno připustit, že okrajové části lesů byly vystaveny dlouho­dobému vlivu člověka. V pozdějších dobách snažil se pronikat se svými stády do těchto lesů a povedlo se mu vrazit klíny do Jejich komplexu a narušit jejich celistvost. Zmenšování' jejich rozlohy můžeme sledovat až do konce 18. stol., i když od počátku 15. stol. je toto pronikání silně potlačeno vůlí a mocí feudála, který chrání rozlohu lesů především z důvodů ochrany zvěře a teprve na druhém místě pro zajištění dostatku dřeva. V urči­tých poválečných obdobích, zvláště po válkách husitských a válce třicetileté, kdy. bylo mnoho obyvatelstva vyhubeno, vi­díme úkaz opačný. Les rychle zarůstá opuštěné a předsunuté pastviny, pole i pusté grunty a v krátké době zaceluje rány, které mu' člověk v namáhavé lopotě zasadil.

Do 16. stol. toho mnoho o černokosteleckých lesích nevíme. Z dochovaných kusých zpráv víme jen tolik, že již tehdy se ko­lem Kostelce n. Č. 1. rozprostíraly souvislé lesy, podle kterých dostala osada své přízvisko. Podle Schalera zmiňuje se již r. 1358 kostelecké hradiště pod názvem Castrum Costelitz in nigra silva. To by ukazovalo na to, že již tehdy převládaly v okolních lesích jehličnaté dřeviny, speciálně jedle a smrk. Naši předkové roze­znávali totiž odedávna dva typy lesů, kterým my dnes říkáme listnaté a jehličnaté. Listnatým říkali lesy »bílé« (podle světlejší zelené barvy): nebo »živé« (obnova z pařezů). 8. lesy »černé« ří­kali jehličnatým, složeným převážně ze smrku a jedle. Čisté bo­rové lesy se většinou nazývaly lesy chvojové, chvůjové nebo krátce bory. I jiné osady v oblasti, na př. Černé Voděrady (zmi­ňované již v urbáři z r. 1562) nebo Černé Budy li Sázavy pouka­zují na výskyt jehličnatých lesů ve svém okolí.

O nějakém obhospodařování lesů v dnešním slova smyslu nedá se ve středověku vůbec mluvit. Přestože obydlí a jeho celé zařízení bylo celé ze dřeva a obrazně řečeno dřevěnou kolébkou se začínal život nového občana a dřevěnou rakví končil, přece jen lesy měly pro vlastníka - feudála malou cenu. Zásoby dřeva byly nepřiměřeně velké k počtu obyvatelstva a většina stromů nekončila život sekerou dřevorubce, ale přirozenou smrtí a tle­ním v lese.

Poměry v zásobování dřevem nebyly však v celých Če­chách stejné a setkáváme se tehdy s velkými rozdíly i ve dvou málo vzdálených oblastech. Na některých okrajových panstvích klu čí a mýtí se v 13. a 14. stol. větší plochy lesů a dřevo nepotřeb­né k postavení obydlí kolonisátorů se ihned spaluje na pasece, kdežto opodál horních a hutních míst sahá se již k holoseči a za­číná se objevovat nedostatek dřeva. Tyto lokální rozdíly v množ­ství a ceně dřeva byly podmíněny nízkou technikou a bídným stavem cest s možností dopravy po ose jen na krátké vzdáleno­sti. Dobře nám to ilustruje skutečnost, že do kutnohorských dolů bylo snadnější a lacinější dopravit dřevo po Labi z Podkrkonoší a Podorlicka, než z rozlehlých lesů Černokostelecka a horního Posázaví, vzdálených jen 20-30 km vzdušnou čarou.

Dřevo těžilo se v lese až do 18. stol. t. zv. »toulavou sečí«, to znamená vybíraly se jen tu a tam vhodné stromy, ty se porazily a vyvezly z lesa. O nějaké zalesňování takto vzniklých světlin se nikdo nestaral, les je sám brzy pokryl klíčícími se­meny a mlázím a lehko zahladil stopy lidské činnosti. Většímu náporu byly vystaveny okrajové části lesů v blízkosti vesnic a měst. Většinou to byly listnaté lesy a byly obhospodařovány jako pařeziny, v krátké obmýtní době 5-30 let. Dřevo z nich sloužilo jako palivové dřevo, takže nemusily tu stromy dorůstat větších dimensí, naopak, slabší kmeny se snadněji zpracovaly málo dokonalým nářadím a z mladších se les také bujněji obno­voval. Používáním tohoto způsobu obhospodařování převládly v takových porostech krátkověké dřeviny průkopní (bříza, osika, nebo dřeviny s větší výmladností, jako habr, lípa a dub. Při velmi krátké době obmýtné vytvářela na větších plochách houštiny i líska, jak svědčí popisy lesa Teplá u Bohuňovic, lesa Křivec u Plaňan ještě z r. 1773. Tyto křovité výmladkové lesy se nazývaly chrastiny nebo porostliny.

Příjem z lesů za dřevo až do konce 17. stol. nebyl velký a většina vytěženého dřeva šla pro vlastní spotřebu panství a na deputáty panských zaměstnanců. Pro feudálního pána měl les větší význam jako objekt lovecký a jako objekt pastevní pro dobytek vrchnostenský i poddaných. Lesní personál byl tehdy vlastně personálem loveckým, jehož hlavním úkolem byla péče o zvěř a její ochrana a jaksi navíc měl povinnost chránit les proti krádeži a vykazovat potřebné dřevo. Teprve v 18. a 19. stol. přesunuje se hospodářské těžiště na dřevo a příjem ze zvěře ustupuje čím dál tím více do pozadí. Ukazuje to dobře přehled příjmů lesního hospodářství na Černokostelecku z konce 18. a 19. stol. Koncem 18. stol. je příjem za dřevo jen šest- až desetkrát vyšší než za zvěřinu, kdežto koncem 19. stol. tvoří příjem za dřevo více než stonásobek ceny ulovené zvěře.

Druhová bohatost zvěře na Kostelecku byla také dřív mnohem větší než dnes a výskyt velkých šelem ukazuje na nepřístupnost a divokost kosteleckých lesů ještě v 18. stol. rys a vlk byli zde tehdy běžnou šelmou. V období 1704-1718 bylo i zastřeleno na Černokostelecku 6 rysů a 50 vlků. Se zástřelem vlka setkáváme se ještě v r. 1817, pravděpodobně to byl poslední vlk zastřelený v kosteleckých lesích. Jinou cennou kožišinovou šelmou byla vydra, s jejímiž zástřely setkáváme se sporadicky až do našeho století. Z ostatní škodné bylo koncem 18. stol. Na Černokostelecku zastřeleno ročně průměrně asi 40 lišek, 15 kun, 20 tchořů, 100 lasiček, 150 divokých koček. Hojní byli i pernatí dravci, mnohem větší počet rybníků podmiňoval i bohatší vý­skyt vodních dravců.. Podle hlášení z r. 1789 bylo na Černokos­telecku v tomto roce zastřeleno: 2 orli, 17 volavek, 19 pochopů, 65 luňáků, 8 jestřábů, 203 krahujců, 108 káňat a 158 sov.

Z lovné zvěře užitkové je na. Černokostelecku až do polovi­ny 18. stol. prokázána zvěř černá - divočáci, hojně byla zastoupena ve volnu i zvěř jelení. Kromě toho chovala se jelení a daňčí zvěř i v černokostelecké oboře, která se zmiňuje již r. 1677. obo­ra byla zrušena r. 1809 a jelení zvěř v počtu 19 kusů v ní vy­střílena. Ve volnu zůstává ale jelení .zvěř i nadále složkou kos­teleckých lesů a v r. 1831 je na panství odhadován stav jelení zvěře na 115 kusů, v r. 1857 na 30 kusů. Se zástřely jelenů setká­váme se ještě po r. 1870, poslední jelen byl střelen v revíru Opla­ny v r. 1876. Srnčí zvěř zachovala se v kosteleckých lesích až do dnešních dob a dnešní její početní stav je vyšší než byl v 18. a 19. stol. Výskyt tetřeva není doložen zástřelem, ale dá se tu v dřívějších dobách předpokládat, jak dosvědčuje název sekce »V tetřevím toku« v revíru Buda v popisu z r. 1789. V menším počtu byl tu zastoupen tetřívek a jeho stav kolísal podle veli­kosti pasekových ploch. Z drobné zvěře byla největší pozornost věnována bažantům, kteří se pěstovali ve zvláštních ohrazených bažantnicích (Poříčany, Domek) a odchytávali se do sítí. Pěsto­vání bažantů' kvetlo tu již před třicetiletou, válkou, v urbáři z r. 1677 je zaznamenána 'řada opuštěných bažantnic a v době třicetileté války bylo obdivováno od Švédů. Kolem r. 1800 činil úlovek bažantů asi 800-1000 ks ročně. V revolučním roce 1848 byli poddanými a personálem zcela vystříleni a vychytáni ti poz­ději se .začalo v omezené míře znovu s jejich pěstováním ve vol­ném lese.

Druhým hlavním zdrojem příjmu byla pastva. Vypásal se u nejen vrchnostenský dobytek, ale za určitý poplatek naturální nebo peněžní byl povolen i výpas dobytka poddaným. Pásl se jak dobytek hovězí, tak i ovce, prasata a kozy. Lesní pastva měla výhodu, že kromě šťavnatých výhonků dřevin, trávy poskytovala i t. zv. žír na opadaných bukvicích a žaludech, což se oceňovalo zvláště při podzimním výkrmu. Z tohoto důvodu byly 1ub a buk téměř až do r. 1800 velmi ceněny jako žírné stromy i v lesních instrukcích se setkáváme s příkazem dbát o rozmnožení a udržení těchto dřevin v lese. Obě tyto dřeviny byly na Kostelecku v dosti hojné míře zastoupeny, duby zvláště v býv. polesí Doubravčice, Obora, Buda a Brník, buky v polesí Vodě­rady, Buda a Skalice.

Černokostelecko bylo vystaveno i výpasu cizího dobytka hnaného na pražský trh, jak dosvědčuje poznámka v urbáři panství z r. 1562, kde u vsi Vyžlovka je napsáno: »Item také tady mimo touž ves honí se voli z Uher a berani valašské a platí z každého sta voluov 20 grošů a z jednoho sta capů neb beranů

7 grošů. Než zase proti tomu týž kupci mají svobodu a vuoli, kdyby tudy hnali a jim se vidielo dobytek svůj v lesích pásti, svobodnie a za tu pastvu nic nedávají.«

Nápor lesní pastvy na les byl veliký a během doby, jak stoupala cena dřeva, měnila se pastva z vítané příjmové položky v metlu lesa, která v 18. stol. byla jednou z hlavních překážek ve snaze o zlepšení celkového stavu lesa. V hospodářských naří­zeních a instrukcích ozývají se čím dál tím více opatřeni proti lesní pastvě a lesní řád pro Čechy z r. 1754 zakazuje výslovně jakoukoliv pastvu koz v lese a značně omezuje i pastvu' ostat­ního dobytka. Na Kostelecku bylo vydáno několik nařízení, v nichž se přímo zakazuje panským zaměstnancům držení koz a poddaným se zakazuje jejich pastva v lese. Tyto příkazy byly však dlouho v praxi přestupovány a ještě r. 1876 konfiskují se kozy panskému fišmajstru v Kostelci liblickému šafáři, kteří jich drželi každý několik kusů.

 

Otázka pastvy v lese byla nakonec pro les příznivě vyře­šena teprve ustájením dobytka kolem r. 1800, které bylo opět umožněno, pěstováním pícnin (jetele, vojtěšky), brambor a poz­ději i řepy cukrové.

Třicetiletou válkou bylo Černokostelecko velmi těžce posti­ženo a bylo vystaveno po dlouhou dobu plundrování jak vojska švédského, tak i císařského. Počet obyvatelstva na panství ra­pidně poklesl, řada vesnic byla třeba i několikrát vypálena a zcela byly vybity vesnice Aldašín, Bohumile, Cukmantl, Drbo­hlavy, Mukařov, Světice, Žernovka a Vojkov. Jak velký byl úbytek obyvatelstva dosvědčuje dopis správce panství Přecha Svatkovského knížeti Liechtenštejnovi r. 1646: »... Zprávu či­ním, že třetí díl poddaných a hospodářů, co jich před rokem na panství kosteleckém bylo, nyní se jich živých nenachází.« Rada gruntů a opuštěných polí znovu zarůstala lesem a mnohé z těchto zarostlých polí zůstaly lesem až do dneška. Velmi ná­zorně ilustruje nám velikou životní sílu lesa a jeho nápor na opuštěná pole urbář z r. 1677. Téměř u každé usedlosti uvádí se tu zarůstání polí lesem, buď jehličnatým nebo listnatým, v celé řadě vesnic jsou celé grunty zarostlé »velkým dřevem«. U vsi Brník se na př. uvádí 7 pustých gruntů a chalup, jejichž role »všechny lesem zarostly«, v Radlicích 3 pusté grunty, Vyžlovka 2 pusté chalupy a 1 vejjezdní grunt a tak podobně u dalších vesnic.

Vylidnění země a rozrůstání lesů po třicetileté válce oddá­lilo poněkud hrozící nouzi o dřevo, ale ne na dlouho. Obyvatel­stva opět rychle přibývalo a s ním rostla i spotřeba dřeva. Na sousedních panstvích Uhříněves a Škvorec, které ležely v rovi­naté krajině a bylo možno z nich dopravovat dřevo ku Praze, začaly se lesy podstatně tenčit a řídnout. Lesní pojezdný I. Há­jek (1718-1740) začal zde mýtit lesy na celých plochách bez ohledu na obnovu porostů a prodával jednotlivým obcím ke smýcení části lesů o rozloze několika desítek strychů. V r. 1740 byl zbaven svého místa a obžalován ze svého nesvědomitého hospodaření. Nejvíce kladlo se mu za vil\u zdevastování revíru Fiederholce (dnešní klánovické lesy), jak se praví »chvalně zná­mého po celé české zemi«, z něhož se mohutné, duby prodávaly na stavbu lodí až do Holandska. V závěru žaloby je výstižná po­známka (i když snad přehnaná), že ještě pár let takového rozmařilého hospodaření a byly by na knížecích ,panstvích viděti spíše maďarské stepi než cenné české lesy.

Značně méně byly postiženy málo přístupné černokostelec­ké lesy. V téže obžalobě pojezdného Hájka z r. 1740 se uvádí, že ve Voděradském revíru hnije již několik let mnoho tisíc sáhů dřeva z větrného polomu a toto dřevo není zpracováno ani na deputát. R. 1740 se přistoupilo k jeho zpracování li začalo se vozit do Uhříněvsi do pivovaru a na deputát, ale ještě tentýž rok se toho pro potíže dopravní zanechalo. Ukázalo se, že je la­cinější a snazší koupit dřevo od uhříněveských z jejich lesů, když už se má dodržet nařízení o šetření tamních lesů v nej­bližších letech.

Jinak byla v 18. stol. většina dřeva z černokosteleckých lesů spotřebovávána pro potřebu panství, menší díl dřeva byl pro­dáván. V užitkovém stavebním dřevu kryly kostelecké lesy ne­jen potřebu kosteleckého panství, ale z velké části i panství Kounic, Škvorce a Uhříněvsi. Zvláště jehličnaté trámy, krovy a šindel byly odebírány z kosteleckých lesů. Spotřeba šindele byla dosti velká a koncem 18. stol. se ročně vyrábělo asi 300 000 a v první polovině 19. stol. 400'000. K jejich vÝrobě byly vybí­rány zvlášť kvalitní jedle, smrky a někdy i osiky.

Rovněž i většina vyrobeného sáhového dřeva šla v 18. stol. na potřebu panství a jen menší díl se prodával. Největší položku ve spotřebě činily deputáty vrchnostenským zaměstnancům a vlastní otop hospodářských budov, jen malá část šla na tehdejší skromný »průmysl«. K němu patřily 3 cihelny, 2 vápenky a pi­vovar se sušárnou sladu. Průměrná spotřeba paliva u všech ci­helen a vápenek byla 200-250 sáhů měkkého dřeva, u pivovaru a sušárny sladu 500-550 sáhů. Na deputáty v období 1784-89 ročně průměrně 1790, sáhů a prodáno bylo průměrně 1170 sáhů. Polesí Skalice bylo dříve ovlivňováno potřebou dřeva pro stří­brné doly ve Stříbrné Skalici. Polesí Skalice svádělo i později k vyšším těžbám pro možnost plavení dřeva po Sázavě do Prahy.

Menší množství dřeva bylo spotřebováno v kostelecké flu­sárně na výrobu flusu, který se vyluhoval z dřevního popele. Popelaření mělo však větší význam spíše v dřívějších dobách, kdy bylo dřeva nadbytek a kdy takové pálení na popel bylo jediným možným zhodnocením dřeva v málo přístupných lesích. Na Kostelecku se oznamuje udělení takového povolení v odleh­lých revírech Němcům pálícím dřevo na popel naposledy r. 1727.

Snad právě nedostatek větších dřev konsumujících podni­ků na panství (doly, hutě, sklárny) způsobil, že kostelecké lesy nebyly vystaveny vysokým těžbám a uchovaly se do přelomu 18. a 19. stol. v dosti dobrém stavu. V odpovědi na ekonomický dotazník z 20. III. 1789 odpovídá se, že o nedostatku dřeva nedá se tu mluvit a v hlášení ze 14. VII. 1790 se žádá snížení cen dřeva, aby dřevo nezůstávalo v lese, poněvadž zalidnění nestojí v dobrém poměru s tak rozlehlými lesy. Přesto promítá se však i na Kostelecko v druhé polovině 18. stol. povšechně rostoucí obava z nedostatku dřeva, starost o palivo a dřevo do budoucna. Toto thema stalo se předmětem jednání různých učených spo­lečností, objevilo se v řadě státních, zemských a krajských vý­nosů a nařízení a stalo se celostátním problémem národohospo­dářským.

Prvním opatřením, které mělo řešit tuto krizi, byla snaha odstranit plýtvání dřevem, omezit nějak jeho spotřebu. Již roku 1769 vychází nařízení, aby střechy domů ve městech se kryly břidlicí místo šindelem a na panství Kostelec se r. 1775 naři­zuje krýt postranní budovy venkovské doškem. Velké množství dřeva spotřebovalo se též na stavbu domů a chalup, zvláště když uvážíme, že požáry v těchto dřevěných vesnicích i městečkách byly častým zjevem. Proto se výnosem z 19. XII. 1781 na panství Kostelec nařizuje, aby se domy nadále nestavěly ze dřeva, ale z kamene a egyptských cihel (vepřovic). Poddaným se má dřevo přidělit jen na krov a veřeje. U starších staveb byly i komíny dřevěné a často právě od nich vznikl požár. Proto r. 1781 vychází nařízení gubernia, aby všechny komíny byly postaveny z kamene. Vrchnost měla ke stavbě dodat materiál za výrobní cenu. Provádění tohoto nařízení přes četné kontroly a urgence nepostupovalo příliš rychle a visitující komisař pro kraj Kou­řím hlásí r. 1789, že na panství Kostelec n. Č. I. a Komorní Hrá­dek jsou ještě některé dřevěné komíny. I na dřevěné ploty, kte­rými se tehdy ohražovaly nejen zahrady, ale i pole v blízkosti lesa, se spotřebovalo dosti dřeva. Podle vrchnostenského nařízení z r. 1772 mají být nahraženy kamennou zdí nebo živým plotem z keřů.

K odstranění nedostatku dřeva radí dvorská kancelář do­bývati i pařezy na pasekách a rozesílá i model stroje k dobývání pařezů. Liechtenštejnská instrukce z r. 1802 nařizuje také na rovinách kácet stromy i s pařezem a kořeny, poněvadž se tím získá nejen více dřeva, ale i vhodnější plocha k lesní kultuře.

Vedle úspor byla současně i hledána palivová náhrada za dřevo. Nalezena byla v rašelině a kamenném uhlí. Za nálezy ložisek uhlí a rašeliny byly vypsány odměny a prémie 100 dukátů měly být vyplaceny těm hutním závodům, které by používaly tohoto novéno paliva. V druhé polovině 18. stol. vznikla také velká část našich uhelných dolů. Tak nedostatek dřeva urychlil objev a použití uhlí a rozvoj uhelných dolů v 19. stol. zachránil naše lesy před neúnosnými těžbami a devastací.

Druhé opatření, které probíhalo současně s úsporami dřeva a mělo také pomoci odstranit jeho nedostatek, byla snaha zvýšit odbornou úroveň lesních zaměstnanců a zintensivnit celé hospodaření v lesích. Stav vědomostí lesního personálu o pěstování lesů byl v polovině 18. stol. většinou chatrný a vedoucí úředníci i ochranný personál byli spíše myslivci než lesníci, což nakonec odpovídalo i tehdejšímu názoru vrchnosti na les. Neexistovaly žádné lesnické školy ani učebnice a nový adept lesnictví se mu­sil spokojit s tím, čemu ho vyučil myslivec, jemuž byl přidělen na 3 roky k ruce. Přestože Čechy zaujímaly v rakouském soustátí čelné místo v lesnické praxi, byli zkušení lesní hospodáři i zde zjevem řídkým. Čelné místo mezi nimi zaujímal lesmistr František Rang z Chlumce nad Cidlinou, 19n. Ehrenwert z Červeného Hrádku a o něco mladší černokostelecký lesmistr Václav Eliáš Lenhart. Ten byl přeložen do Kostelce n. Č. I. 1. VII. 1788 z panství Rumburk a byl mu současně svěřen vrchní dohled nad všemi liechtenštejnskými úřady v Čechách kromě Lanškrouna. Lenhart byl lesník velkého formátu a jeho rozhled a zkušenost se záhy projevily v černokosteleckých lesích. Dal znovu zaměřit hranice všech revírů, provedl arondaci lesů, zavedl použití pily při kácení silných stromů, spolupracoval na prvé hospodářské úpravě černokosteleckých lesů a zavedl do praxe umělou kul­turu, t. j. obnovu porostů síjí a sadbou. V r. 1?93 vydává v Praze německy a česky tištěnou odbornou knížku o lesní kultuře pod názvem: »Zkušené naučení k velmi potřebnému již za našich časů osetí lesův, ku kterémuž jiná užitečná ponaučení o povin­nostech myslivce přidána jsou.« Je to první nejstarší česky tištěná odborná lesnická příručka.

Hlavními znaky počátku intensivního lesního hospodaření. které spadají do doby 1780-1800, je hospodářská úprava lesů a zavedení umělé kultury lesní.

Hospodářská úprava spočívala v přesném zaměření a zma­pování jednotlivých revírů, v odhadu zásoby dřeva a stanovení paseky, na které se měl ročně mýtit les. Tím začíná v lesích vlast­ně hospodaření podle určitého plánu tak, aby do budoucna bylo zajištěno na každý rok přibližně stejné množství dřeva, Na př. za předpokladu, že stromy dosahují vhodných rozměrů na sta­vební a užitkové dřevo ve 100 letech, rozdělil se celý revír na 100 stejně velkých ploch a ročně se smýtil les na rozloze jedné takové plochy. Více se kácet nesmělo, aby se do budoucna těžba nesnížila. Nemýtilo se ovšem na jedné souvislé ploše, nýbrž na více užších pasekách, které dohromady dávaly určenou plochu. cílem zůstávala tu dále přirozená obnova lesa zasemeněním z okolních stromů. Poněvadž ale zasemenění nebylo z různých příčin vždycky dostatečné a aby plocha nezůstala několik let holá bez užitku, pomáhalo se obnově lesa umělou kulturou. S počátku napodoboval člověk jenom přírodu, když poházel po celé ploše utrhané šišky nebo sebrané semeno, později vyséval semeno v určitých vzdálenostech do řádků a misek a ještě o něco později osazoval volné plochy přímo sazenicemi vypěstovanými v lesních školkách. Počátky lesní kultury mají určité časové odstupňování na jednotlivých panstvích. Na Černokostelecku začíná po r. 1780 a většího rozmachu dosáhla za V. E. Lenharta po r. 1790. S jejím nařizováním setkáváme se poprvé ve výnosu z 11. VI. 1784, kde v bodu 33 čteme: »Poněvadž není žádný pachtýř na posavad pronajímané vrchnostenské pole zvané V Zugmandlu nebo Holý vrch, má být tento kus pole oset 10 strychy lesního semene a zahájen.« Zároveň radí se v bodu 35 dát volná místa v polesích Skalice, Voděrady a Bohumile poddaným k polaření na 3 roky, ale uživatel musí je třetím rokem osít semenem, které sám opatří. V praxi byla k těmto příkazům nechuť a nařízení se musilo několik roků po sobě opakovat, než bylo provedeno. Většího rozsahu 'nabývá kultura až r; 1791, kdy bylo také započato s námezdním sběrem osiva poddanými a v účetních knihách se ob­jevují prvé položky za sebrané osivo. S počátku sbírá a vysévá se semeno hlavně dubu, borovice a břízy, po r. 1800 přesunuje se těžiště na smrk. Množství sbíraných šišek a semene nebylo nikterak malé a vysoko překračuje dnes běžnou potřebu. Tak na př. v r 1795 je sebráno 279 hl borových šišek, v r. 1796 ­398 hl a v r. 1797 - 477 hl. Ze sebraných smrkových šišek vyluštilo se v r. 1812 1311 kg semene a v r. 1819 dokonce 4200 kg.

Velmi brzy začalo se na Černokostelecku s pěstováním modřínu a semeno nakupovalo se z liechtenštejnského panství Krnov, a tak se i sem šťastnou náhodou dostala slezská sorta modřínu, mnohem vhodnější do českých pahorkatin než vysokohorská sorta alpská. Již před r. 1800 setkáváme se také s doplňováním přirozeného zmlazení nebo holých míst na osetých pasekách sazenicemi. Nejdříve  používaly se k tomu sazeničky vypíchnuté z hustých a dobře vzešlých síjí na sousedních pasekách. Zkušenosti s jejich ujímáním nebyly nejlepší, poněvadž měly extensívnější kořenové soustavy a více se jim také při vyzvedávání na nezkypřené půdě poškodily. Proto přechází se alespoň pro vzácné dřeviny s pěstováním sazenic na zvláštních plochách - lesních školkách: Na panství Kostelec n. Č. 1. existuje již r. 1802 první školka, zřízená speciálně pro pěstování modřínových sazenic. Pěstování sazenic v lesních. školkách uplatňuje se čím dále tím více a r. 1831 existuje tu již asi 6-7 školek.

V celé první polovině 19. stol. zůstává při obnově porostů hlavním cílem dosáhnout přirozeného zmlazení. Porosty nebyly mýceny holosečně, nýbrž sečemi v celkovém intervalu 8-10 let. Tam kde přirozené zasemenění selhalo, sáhnulo se k síji a sadbě. Do r. 1850-60 kryje se potřeba semene u hlavních dře­vin téměř výhradně domácím sběrem, později je domácí sběr vytlačen nákupem obchodního semene. Postavení železnic umož­ňovalo snadnou a levnou přepravu semene i ze vzdálenějších ob­lastí a tak se dostávají na Kostelecko též sorty alpského smrku, modřínu, borovice z Porýní, dubu z jihomoravských luhů a do­konce i ze Slavonie. Palivové dřevo je vytlačováno uhlím a jeho ceny klesají. Výhodnější jsou ceny dřeva stavebního, na něž se lépe hodí dřeviny jehličnaté. Z těchto ekonomických důvodů a i z důvodů jistější obnovy jehličnatými sazenicemi zalesňují se nové paseky hlavně smrkem, na sušších místech borovicí. Jedle, která trpí více okusem zvěře, nesnáší klimatické výkyvy na holosečích a »průvan« v jednovrstevnatých porostech, mizí z lesa. Na rozsáhlých plochách vznikají tak čisté porosty smrku a borovice. Je to příliš jednostranný zásah proti přírodním zákonitostem, který se mstí zeslabenou odolností a životností lesních porostů, někdy i zhoršením stavu půdy. Takové lesy jsou více postihovány větrnými, soušovými a živočišnými kalamitami. V posledních desetiletích byla to na př. mnišková kalamita v r. 1919, větrné polomy 1923-30 a škody suchem v r. 1947.

Dnešní lesnická generace snaží se proto ozdravit naše lesy, vrátit jim jejich dřívější odolnost a vytvořit smíšené porosty nejlépe odpovídající stanovištním podmínkám. Východiskem bude nám původní složení lesů, upravené v rámci přírodních zákonitostí k našim hospodářským potřebám. Cenným pomocníkem jsou při tom archivní studia, která nám umožňují poznat dřívější druhové složení lesu. Svědectví o tom podávají nám nejstarší hospodářské elaboráty, popis hraničních stromů v hraničních protokolech, záznamy o prodejích dřeva a popisy lesů v starých. urbářích.

Dosavadní výsledky studia dějin kosteleckých lesů nám ukazují, že se nezdá příliš oprávněným názor, podle kterého se měly zdejší lesy před obdobím lesní kultury skládat hlavně z dubu a buku s menší příměsí jedle, kdežto borovice a smrk mě1y být na Kostelecko zavedeny uměle teprve v období lesní kultury. Bohatý nashromážděný materiál dokazuje, že smrk a borovice jsou zdejšími domácími dřevinami, vyrůstajícími tu od nepaměti a že vedle některých revírů listnatých byly tu již před obdobím lesní kultury polesí převážně jehličnatá.

Povšimněme si alespoň stručné ukázky, co říká o druhové skladbě kosteleckých lesů urbář z r. 1677:

Les u městečka Kostelce: jsou v něm duby velký k stavení, vosičí též k stavení, ostatek rozličného směšného dřiví ku palivu (polesí Obora).

Ves Brník: Lesy panské bílé, všechny nad lukami z obojí strany po hřebeně až k dobropůlským lesům... Lesy dobropolské až k Brníku dobíhající. V nich boroví, habří, dubí a směšného dříví nemálo se nachází (rev. Brník) .

Les velký borový v Vohražený, kdež pec kolomazná k potřebě panský vystavena jest (lesík nad Prusicemi).

Ves Žďánice: Lesy začínajíc Vostrým Vrchem slove, běží až nade dvůr diblikovský, je v něm dubí, habří, vosičí a směšné dříví k stavení i palivu se hodící (les Ostrák).

U Krymlova les borový za malou líčku (leč).

Les od Barchovic k Hryzelu ze 6 lečí. Toliko k palivu, místem něco) jedlového a borového.

Skalice: Lesy panské -Na hlinný- a -Na nebesích- jedlové, borové a dubové velké, k stavení, na klády a šindel (rev. Skalice).

Voplany: Lesy panské jedlové, dubové velké, též borové velké na klády a trouby (rev. Voplany a Nučice).

Bytče: Lesy panské jedlové, duhové a jiným rozdílným dřívím zarostlé... {rev. Skalice, Nučice, Voplany).

Dvůr Komorecký: Lesy okolo rybníka veliké jedlové, dubové a rozdílné... (rev. Radlice).

Konojedy: Lesův knížecích větším dílem jedlových, slove V klíčích, Losicích a nad Hačkami, dubových a jiných rozdílných (rev. Voplany a Nučice).

Třimelice Kostelní: Lesův panských ve 3 kusích k Voděradům jedlových velkých k stavení a na kládí (rev. Voděrady).

Voděrady: Lesy začínají od zvánovských až pod Hanušku k lipám černý lesy jedlový a dubový velký (rev. Voděrady).

Jevany: ... od lesů voděradských až k lipám docházejíc a až k lesům vyžlovským skonávajíc, lesy černé jedlové a bukové a na díle lipí a javoroví, též místem dubí (rev. Bohumile a Voděrady).

 Kozojedy: Lesové panští jsou dříví rozdílného, totiž dubí na kládí, mladistvo na koly, vostavčí... (rev. Buda a Doubravčice).

 Vyžlovka: Lesů.v panských od Velikého rybníka: až k lipám a po Jevany, též louňovské lesy černé jedlové a bukové (rev. Voděrady, Bohumile).

 Louňovice: Lesy panské od. Pitřincův až k lipám hraničníkům a dobíhají k vyžlovským lesům. Černé lesy jedlové... (rev. Voděrady).

Svojetice: Lesův panských černých... (rev. Voděrady).

 Velkej Tehov: Les k Všestarům slove Hůra, les jedlový velký. Item pod zádušním lesem co se k Klokočné jde les velkej jedlovej. Item k Struhařovu les velkej jedlovej. Item lesy velký černý u Vojkova, však v krajích bílé promíšené (rev. Tehov).

 Štíhlice: Lesy panské k straně rybníka Šemberu dubové velké k stavení,na koly... vosičí velké, habroví a jinší bílý les (rev. Doubravčice).

 Doubravčice: Lesy panský, duby velký na klády, též mladiství duby...též něco borového (rev. Doubravčice).

Masojedy: Něco lesův dubových velkých a jiných směšných (rev. Doubravčice).

 Mrzky: Lesův panských dubových na klády i k stavení, též borových a jiného rozdílného dříví... (rev. Doubravčice).

 Přehvozdí: Lesy panský začnouce okolo Volšanu rybníka pod mlejnem peklovským až k Dolánkám,v nichž rozdílné dříví (rev. Obora, Doubravčice) .

 Tuchoraz: Od Tuchoraze po stráni nad Dolánkami až k přehvozdeckým lesům duby velký na klády... všelijaké směšné (rev. Doubravčice).

 Vrátkov: Lesy panský dubový velký k staveni... (rev. Doubravčice).

Vyloženě dubové revíry byly podle tohoto popisu jen revír Obora, Doubravčice a víceméně les Brník s větším zastoupením borovice. Větší zastoupení buku uvádí se jen v jevanské části revíru Voděrady. V ostatních revírech se převážně uplatňují černé lesy jedlové, pod kterýmžto názvem skrývá se vedle jedle i smrk, i když není nikde zvlášť zdůrazňován. Dosvědčuje to nejen poznámka u vsi Jevan, ale i celkové zhodnocení kosteleckých lesů v závěru urbáře, kde se praví: »Lesův na témž panství Kosteleckém při straně polední dubových, jedlových, smrkových a jiných rozdílných k potřebám na klády, dělání šindele, sudoviny, vinných tyček, též k palivu pro forot pivovara na šejty zhotovení dříví hvozdového dostatek se vynachází.«

Tak končí několik pohledů do bohaté historie černokosteleckých lesů, které jsou ozdobou našeho kraje.

 

 
 

Portrét