Jdi na obsah Jdi na menu
 


ZVÁNOVICE

9. 11. 2007

ZVÁNOVICE

Mezi nejstarší osady na Ondřejovsku patří ves Zvánovice. Doslala jméno po praotci rodu Zvánovi; synové Zvánovi s potomstvem žili a hospodařili společně v téže vsi užívajíce společného majetku, polí, lučin a pastvin. Staročeský název jich byl Zvánoviči, později Zvánovici, od 13. století Zvánovice. Vrchním pánem této dědiny byl kníže, jemuž obec odváděla obecnou daň zvanou mír a jemuž byla zavázána některými úkony a službami. Koncem 12. stol. kníže český daroval ves Zvánovice klášteru želivskému. Písemně uvádějí se Zvánovice v listu daném dne 8. května 1226 v Lateráně v Římě papežem Honoriem klášteru želivskému, kde počítají se k majetku klášternímu. (Friedrich, Codex diplom.). Klášter želivský však dlouho nedržel Zvánovic, prodal je koncem 13. stol. Ctiborovi z Cimburka, neboť Zvánovice byly téměř 80 km od Želiva vzdáleny. Ctibor vystavěl mohutný hrad Lipnici u Německého Brodu a jeho majetek sahal do celého Posázaví. Rod Cimburků se rozmnožil v četné větve v Čechách a na Moravě. U nás pocházejí z něho držitele tvrze v Struhařově, v Hradových Střimelicích, v Pětichvostech, v Chvátlinách a v Poděhúsích. Mají společný znak cimbuří čili ozubenou zeď hradební. V letech 1320—1321 byla část Zvánovic, Hačky a část Střimelic prodána klášteru u sv. Jiří v Praze. Harnmerschmied ve svém spisu »Historia de monasterio s. Georgii«, vyd. r. 1715, maje po ruce doklady, vypravuje, jak se Zvánovice klášteru dostaly. Václav II, bratr abatyše kláštera svatojiřského Kunhuty, daroval tomuto klášteru Jevíčko na Moravě. Jan Lucemburský chtěl Jevíčka od kláštera koupiti, ale neměl jako obyčejně dost peněz a proto požádal svého dvořana Burharta z Cimburka, aby za něj zatím zaplatil za Jevíčko šest set hřiven stříbra těžké váhy. Ale pan Burhart neměl tolik peněz, opatřil si je tím, že prodal své vsi Zvánovice, Střimelice a Hačky za týž obnos klášteru svatojiřskému. Ponechal si však několik poddaných ve Zvánovicích i ve Střimelicích. Na prodejní listině z r. 1321 je podepsána též Eliška, královna česká, Jan, probošt vyšehradský, a Mistr Oldřich z Paběnic. Prodávající Burhart z Cimburka zvláštním listem z r. 1320 se zavázal, že odprodané vesnice bude vší silou v nebezpečí hájiti a zaručil se za to vším svým zbožím, slibuje, že synové jeho Albert a Ješek z Poděhus o bezpečnost se postarají. Při prodeji není řeči o tom, že část vsi zůstala Cimburkům, ale je to jisto, že rytíř z Hradových Střimelic z rodu Cimburků, má několik poddaných v obou dědinách. Abatyše Kunhuta, dcera Přemysla Otakara II., která v té době byla představenou kláštera svatojiřského, byla původně řeholnicí v klášteře sv. Kláry. Později nazývá se klášter blahoslavené Anežky Přemyslovny. Více z důvodu státnických než z lásky provdala se však za vévodu mazovského do Polska, po jehož smrti vstoupila jako vdova r. 1302 do kláštera svatojiřského. Jakožto královská dcera vymohla pro své poddané znamenité výhody. Klášterní poddaní nemuseli platiti královské berně, nemuseli pomáhati při stavbě hradů, opravách mostů a cest, nemuseli dělat proseky, kopati příkopy, nemuseli konati provody, pojezdy, to jest provázeti a vydržovati královskou družinu jídlem, pitím, obrokem a potahy, když přijela do území klášterního. Zvánovice v 14. století pod vládou kláštera byly kvetoucí vesnicí s malými povinnostmi, není proto divu, že dostal na ně zálusk soused, pan Vaněk z Dubé a že došlo k soudu, který přinutil pana Vaňka k prohlášení: »Já Vaněk z Dubé vyznávám, že nejmám žádného práva k tej vsi Zvanovicěm a že ta celá ves se vším panstvím, je panství těch panen a konventu jejich.« V té době nakrátko drží Zvánovice klášter sv. Anny pod Petřínem. Husitský převrat učinil konec klášterní vrchnosti. Pražané zabírajíce církevní statky, zapsali Zvánovice s přivolením Zikmunda Korybuta panu Vilému Kostkovi z Postupic na Hrádku s plným panstvím a s plnú zvólí. Zároveň z majetku kláštera sázavského zapsali mu Mnichovice a jiné osady. Po válkách husitských zapsal Zikmund Zvánovice Bohuslavovi z Postupic, synu Vilémovu, jako ves jeptišek svatojiřských. V rukou pánů Kostkův na Hrádku jsou Zvánovice až do začátku 16. stol. a u hrádeckého panství zůstaly pak až do r. 1848. Dále se však mluví o části Zvánovic, která patří držitelům Střimelic a pak pánům z Kostelce. Teprve roku 1554 došlo k tomu, že Zvánovice mají jedinou vrchnost na Hrádku. Toho roku od Smiřických na Kostelci k panství hrádeckému byly přikoupeny dvě usedlosti a krčma ve Zvánovicích. Jedná se patrně o hospodu »na Rychtě« a část Zvánovic u nynější školy.

Roboty konaly Zvánovičtí hlavně u dvora myšlínského. Vedle rolnictví živili se uhlířstvím, které zde kvetlo až do 18. stol., dokud nezačalo se dobývati kamenné uhlí.

Kostelem a hřbitovem od 13. stol. patřily Zvánovice ke Kostelním Střimelicím. Pak farnost střimelickou v 16. a 17. stol. řídili faráři podobojí a protestantští z Konojed a z Kostelce n. Č. L. Po katolické reformaci až do r. 1754 patřily Zvánovice dále do Kostelce, nato na několik let do Stříbrné Skalice a od r. 1782 k obnovené faře v Ondřejově. Do Kostelce bylo Zvánovickým daleko, toužili po tom, aby byli přifařeni do Mnichovic. V archivu obce zvánovické chová se opis prosebného listu, který kol r. 1730 poslali Zvánovičtí své vrchnosti hraběnce Khevenhůllerové na Komorním Hrádku. Opis pořídil zasloužilý pan řídící učitel Jan Pešek z Ondřejova, rodák a čestný občan zvánovický. Dopis zní takto: »Adres: Přes Vašnost Pány, pány komisaře nad polma, lukama, lesy a jinčí případností v kraji kouřimském. Zajisto k dodání cito cito do Mnichovic.« Vrchnosti píší takto: Vašnost milostivý Paní! Pěkně vás, Vašnost Paní, prosíme, abyste nám neměly za zlý, že vás tímto našim spisem zaneprázdňujem. Vy dobře víte a snad lépěj nežli my, jak mnoho na duši záleží. My to slejcháme někdy, když bejváme v kostele, že prej duše člověka dražší nežli celý svět a kdo prej tu ztratí, že jest s ním věčně zle. My se toho bojíme vopravdu, aby se nám to po smrti nestalo.Náš pan děkan v Černém Kostelci je od nás příliš daleko a když někdo tuze stůně, než my tam dojedeme, někdy není pan kaplan doma, zatím ten, kdo stůně, umře, neboť pan děkan sám nechce nikam jet, a když chceme, aby přišel na funus, von taky nechce, třebas jsme mu dávali tři zlatý. Věru je nám toho líto, že jinde pan páter dicky jde s umrlým a pěkně ho pochová, a my se musíme sami tak sprosta zahrabat. Prve k nám jezdíval pan páter z Mnichovic a když někdo stonal, jako dobrý pan páter chuďátko i v moru, když bylo. A křtíval nám taky, my jsme k němu jako našemu vždycky šli, neb von že od nás hezky blízko. Ale jíž k nám také nechce jezdit, ani nám nechce křtít. Von nám říká, jděte vy si k tomu, kterýmu dáváte desátky a letníky a když vy budete pod mou správou, tehdy já k vám pojedu, ale dřív ne, já jsem se k vám již dost darmo najezdil. Tak což máme tomu říci, musíme ho nechat. Pěkně vás prosíme, Vašnost Paní, můžete-li nám k tomu pomoct, abysme my patřili na naše panství hrádecké do Mnichovic, pod správu pana pátera mnichovského. Jestli toho dovedete, my se budem za vás Pánu Bohu všemohoucímu modliti s našima ženama i dětma, aby vám Pán Bůh dal zdraví a dlouhé panování a hříchů odpuštění a po smrti království nebeské, jako jich Vaší Milosti na modlitbách trvajíc: Rychtář a konšelé a všichni sousedi zvánovičtí.«

Válka třicetiletá uškodila ve Zvánovicích sousedům daleko více než v jiných vesnicích. R. 1654 bylo tu jen šest sedláků či sousedů: Jan Hala, Martin Toman, Jan Brambora, Matěj Chytra, Matěj Toman, Jan Brambora mladší, a čtyři chalupníci: Matěj Kroupa, Vojtěch Vojtěchů Martin Tomášů a Jan Tkadlec. Pustá stavení se 30 strychy: Karkasovské (odtud Karkasovky, Karkošky) a Kroupovské. Pusté chalupy, jež dříve drželi: Chaltylovský, Ukvapil, Chytráček a Pelant. Za 100 let poté je už 19 sou sedů, za 200 let, r. 1853 mají Zvánovice v 67 domech 484 obyvatel.

R. 1836 postavena byla ve Zvánovicích mešní kaple ke cti sv. Jana Nep., patronát přijala obec. V kapli je pěkná socha sv. Jana N., menší sochy Sv. Václava a sv. Anny. Na kruchtě jsou staré varhany, píšťal většinou zbavené. Pouť na sv. Jana N. slavívala se hlučně, nyní slaví se tu neděli po sv. Janu N., rovněž havelské posvícení slaví se v kapli bohoslužbou. R. 1932 dala opraviti oltář v kapli pí. Peřinová, rozená Křivánková ze Zvánovic, bydlící v Praze I, která též věnovala kapli nový zvon. R. 1878 posvěcena byla nová škola, byla vystavěna stavitelem Jenšovským z Pyšel. Stála 11.675 zl. 50 kr.,, Zemský výbor poskytl subvenci 2.000 zl, císař daroval 500 zl., za prodanou starou školu stržilo se 550 zl. Škola obecná v přítomnosti má na 100 žáků ve 2 třídách. Ve Zvánovicích je též lidová hospodářská škola, kde rolnický dorost nabývá vědomostí, potřebných pro hospodářství a praktický občanský život. Vyučuje tu p. řídící učitel K. Suk a p. učitel Nepovím. — V Pamětní farní knize ondřejovské zapsány jsou dvě písně, které složil zvánovický rolník Josef Vykoukal na oslavu 700leté památky svatořečení sv. Prokopa, opata sázavského. Uvedu z nich dvě vlastenecké sloky:

Také naší české vlasti budiž zástupcem,

by Bůh zahnal hlad, mor, válku, byl jí ochráncem,

našich předků lásku, svornost, jednotu by navrátil,

vnitřní boje, zlost a spůrnost od nás odvrátil.

 

Vypros víry i naděje též pravé k Bohu lásky,

Ať jsme živi na tom světě bez vší překážky,

ať se vspolek milujeme bez vší ošemetnosti,

přimlouvej se a pros za nás před Božskou velebností.

 

Končím tuto knihu prostými veršíky starého sedláka zvánovického; verše nejsou sice dokonalé, ale pravdivé a srdečné. Kéž se vespolek milujeme bez vší ošemetnosti, ať zmizí vnitřní boje, zlost a vzpůrnost, ať přijde k nám láska, svornost a jednota. Je to staré přání naších dědů, je to přání nás všech, kteří žijeme v dobách neklidných, plných starostí o pokojný vývoj v budoucnu.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA